18. listopad 2017    
Petr Štrompf

Naše armáda je početně slabá, říká vysoký důstojník


Znovuzavedení vojenské služby. Nutnost jako řemen, současná civilizace se tak jako tak řítí k vzájemnému střetu. Už jedno kde, jedno kdy, ale není jedno jak. Všichni začínají být na sebe naštvaní a důvod je víc jak sedmdesát let poválečného klidu, který už někoho mrzí. Teď už stačí jen vytáhnout kufříky s kódy pro spuštění jaderné války. Klasická předehra, použití konvenčních zbraní, by vydržela tak do příštího měsíčního úplňku. To, co se dělo na Donbasu, by proti skutečnému mezinárodnímu střetu byla jen nezajímavá epizodní pouliční rvačka dvou opilců. Tak hodnotí situaci nejmenovaný zdroj blízký české armádě. Navíc si zoufá, že těch pár skutečných a zkušených profíků v uniformách českých ozbrojených sil by vlastní území mohlo bránit maximálně týden. Proto je nutné armádu početně posílit a odvedence na cvičáku učit něco, co sami budou považovat za smysluplné.

Armádní zdroj se ale nevyhýbá ani sebekritice. Před zelenáči nemůže stát jen křikloun, jehož fráze se omezí jen na „obranu vlasti a proto vojna není kojná.“ Konkrétně myšleno, nelze poslouchat nabubřelého blbce, který se vlastně bojových akcí nikdy nezúčastnil a jen šíří komično, které vojenskou službu rovnou devalvuje. Někdejší dvouletá služba pod heslem Sloužíme lidu byla podle zdroje nesmysl. Říká rovnou, že to byl zcela promarněný čas. Jediným zajímavým momentem byla pro dnešní vysloužilce starost o zbraně, které by i nyní dovedli použít. Jak dlouhá by tedy měla být takzvaná prezenční vojenská služba? Minimálně šest měsíců intenzívního výcviku zaměřeného na určené druhy zbraní a přizpůsobený schopnostem odvedenců. Univerzálnost v armádě prý stejně neexistuje, tvrdí zdroj. Půlroční dril je podle něj zcela dostačující na to, aby se dotyčná osoba dovedla s případným válečným stavem duševně vypořádat. Dobrovolníci v těchto situacích prý mají nejdříve velké odhodlání, spíše inspiraci hrdinů z válečných filmů. Jen co začnou kolem nich padat první mrtví, zpanikaří a sami pak skončí v igelitovém pytli.

Otázka armádního velení je ale stejně důležitá, jako sám voják v poli. Je sympatické, jak informační zdroj přiznává, jak je svým způsobem zneklidněn. Dost dobře si prý nedovede představit, jak by pak velení v jednotivých štábech v době válečného střetu vypadalo. Sedmdesát let válečné pauzy totiž zrodilo další generace vojáků i generálů. Kromě cvičení se „válčilo“ jen papírově a vždy platí, že teorie je ve válce na hony vzdálená realitě. Postávání nad mapami a pohyb vlaječek je dobrá tak pro zkušené stratégy, kteří už o válčení z vlastní zkušenosti něco vědí. Pak je jejich rozhodnutí adekvátní situaci. Naštěstí už nějaké máme, zrodili se především v zahraničních misích. Jenomže většina současných štábních teoretiků v uniformách s mnoha hvězdičkami jsou jen fešáckou ozdobou armády, avšak bez respektu. Bez něj se prý války nevyhrávají, ať už pěšákovi v poli velí svobodník nebo plukovník. Zde se podle zdroje mozkový trust hned tak nezmění, protože tak to v nejvyšších armádních patrech bohužel bude fungovat vždycky.

Povinné odvody do vojenské služby by údajně poskytly další důležitý vzorek, „z čeho všeho se současná mládež vůbec sestává.“  Armádní zdroj si totiž všímá jedné důležité skutečnosti. Pohled na mladíky s nagelovanými vlasy a nezřídka se prezentující v drahých autech dává tušit, že asi budou společensky úspěšní, nebo je to pouhá póza. Nic prý proti tomu – stejnou odhodlanost by ale měli projevit ve chvíli, kdy je potřeba tyto hodnoty před vetřelcem ubránit. Pak nechť tito hoši klidně mají ještě dražší auta. Problém je ale v tom, že určité siláctví, které mládí v každé generaci vždy nutně projevovalo, se u odvedenců rychle vyztrácí. A to už například při prvním neúspěchu v testu fyzické zdatnosti. Prý bychom se divili, jak „buchaři“ z diskoték kolabují už při prvním větším vypětí a vlastně si ověří, že ve fittnescentru vypracovaná svalovina je na vojenském cvičáku vlastně pouhá nefunkční okrasa. Dříve narozená generace se tak už může jen usmívat, a to třeba i z vlastní nevědomosti, s čím vším by se v armádě taky uplatnila. Tím více, když má vojenskou knížku – jako například autor tohoto příspěvku, aniž by vojnu absolvoval. V sedmdesátých letech minulého století totiž existovaly výjimky, udělované armádou po dohodě s tehdejším Ministerstvem průmyslu a energetiky. Odvedenec na vlastní žádost však musel odpracovat deset let v průmyslu a vojna jej minula. Tato výjimka ovšem platila do třiceti let věku, takže přerušit smlouvu a narukovat na dva roky například v pětadvaceti, by se odvážil jen šílenec.Ve vojenské knížce měl ale drobným písmem vepsán jistý kód. Autor příspěvku se tak po douhých letech od armádního zdroje dozvěděl, že v coby nevycvičený odvedenec v době války zmíněný kód znamená „sběrač mrtvol.“ Dnešní potenciální odvedenci aspoň nemusí mít obavu, že by měli na skutečném bojišti nepořádek.

Všechny články autora
Hlasovali byste pro povinnou volební účast?