13. prosinec 2018    

Za komunismu trpěli, po jejich pádu ukázali, co (ne)uměli


Pamětníci si dozajista vybavují dobu komunistického šílenství po vzniku výzvy Dva tisíce slov, nebo zrod Charty 77. Všichni sympatizanti těchto aktivit s otevřeným hledím mířili do samé podstaty takzvaného reálného socialismu – je to blud a národ v porobě. Pravda to byla a když se komunisté ze svých mocenských pozic v listopadu 1989 odporoučeli, národ tleskal všem těmto statečným lidem. Logicky pak nastalo to, co muselo. Nová mocenská klika se skládala i z těch, co zpoza vězeňských mříží věděli, jak chutná cizi moc. Příležitost ochutnat tu svou pak zákonitě dostali. Umožnil jim to právě národ, který k nim zprvu vzhlížel jako ke správným lidem na správných místech. Potud vše v pořádku, a dejme se do práce, přál si národ po dlouholeté devastaci morálky i hospodářství. A tak se tedy vládlo z vůle prvních svobodných voleb.


Jestli politika deformuje myšlení lidí, to nechť posoudí odborné kruhy. Psyché člověka se projevuje vždy, když o něco veledůležitého jde a nejvíce, když jde o něho samého. Podle toho pak taky jedná a je lhostejno, zda jej zdobí vavříny z dob minulých, protože doba současná vyžaduje jeho nové úsilí splácet důvěru obyvatelstvu. Ta jej přece delegovala, aby znovu ukázal, že je člověk na svém místě. Jenomže být oponent je zcela jiná forma uvažování než být v roli legitimního vykonavatele. Rozuměj v roli politika, který každodenně ovlivňuje životy lidí, pokud zrovna má chuť pracovat. A když pracuje, ukazuje se, co je to vlastně za člověka, ať už byl v minulosti kýmkoliv. Že chodíme kolem horké kaše? Nikoliv, pár jmen by se našlo. Například Václav Benda. Za totality vězněná osoba, která ze svých postojů neslevila. Bolševik šílel, jeho oběť příkoří vydržela. Logicky byl pak po sametu zvolen do politiky. Čas ale ukázal něco jiného – osobní statečnost mu zůstala, jako poslanec tehdejšího Federálního shromáždění však vykazoval jisté trhliny. Na samém konci devadesátých let minulého století mu hrozilo stíhání v souvislosti s aférou Zilk. A to kvůli údajně neoprávněnému nakládání s osobními údaji. Zachránila jej před zákonem poslanecká imunita, krátce na to zemřel.

Buď přijmeme euro nebo bude válka. To vypustil z úst Vladimír Špidla. Expremiér, poradce jiného expremiéra Bohuslava Sobotky a taky exposlanec Evropského parlamentu. Za totality nečelil žádnému příkoří, dle dostupných informací měl politicky angažované rodiče. Jeho polistopadové angažmá je víceméně známo – od zakládajícího člena ČSSD až po jejího předsedu, odtud start do vysoké politiky, završené europoslanectvím ČR v Bruselu. Názory Vladimíra Špidly vždy nutily k zamyšlení, jen se ale málokdy přišlo na to, co tím chtěl říci. Když se na to konečně přišlo, pak to nebyl názor, jako spíš myšlenkový úlet. Ten nejaktuálnější, že když ČR nepřijme euro, bude válka, byl politiky okomentován jako pomatenost nejbohatšího důchodce pod horou Říp. Možná se Vladimíru Špidlovi trochu křivdí, ale jeho někdejší návrh zákona o délce slunečního svitu, předneseného na půdě Evropského parlamentu, to asi taky moc nevylepší. Suma sumárum, národu Vladimír Špidla, krom toho, že ho i pobavil, v reálu nijak zvlášť neprospěl.


Výběr dalších osobností minulého veřejného života, který pak pozměnil nálady obyvatelstva, by tak mohl směle pokračovat. Není to ale primárním účelem – zajímá nás především zítřek. Už jen z titulu médií, které tak trefně hodnotil předválečný „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch. Není nic staršího než dnešní noviny, zní jeho slavná parafráze. Média sledujeme samozřejmě i dnes. Laskavý čtenář si mohl dávno utvořit vlastní názor – není nic stejného, jak všechny noviny. Protože, i když je psát o čem, pak zase jen o tom, jak se po sametu věci ve skutečnosti nemění. Platí to opět i o nových politicích a co si budeme namlouvat – po jejich zvolení i o jejich myšlenkovém odklonu.

(pšt,ucho24.cz,foto:mp)
Hlasovali byste pro povinnou volební účast?