19. říjen 2017    

Vyhlídky Evropana? Odnikud nikam


Nejdříve trochu historie našeho nejbližšího souseda Německa. Takzvanou Velkou první válku v roce 1914 rozpoutala klika naštvané monarchie s přesvědčením, že Němci ji musí vyhrát. Nevyhráli a ještě museli platit vítězným mocnostem válečné reparace. Zkusili to i podruhé, dopadli stejně. Trauma na dlouhá desetiletí z toho, co napáchali za zlo. Je ale jednadvacáté století, sedmdesát let Evropa válku znovu nezažila. V hlavní roli je však opět Německo. Otevřelo náruč všem, kterým se děje příkoří. A to z válek na Blízkém východě. Německé dobrodiní jako oplátka za to, co kdysi nejen v Evropě válkami způsobili. Paradoxně se ale stává to, co už nejde zastavit. Německo se mění  opět na dobyvatele Evropy. Avšak prostřednictvím jiných národů, pomalu a jistě diktující svou životní zvyklost spolkovým zemím. Příkladem je takový malý anšlus, hezky po vzoru toho nehodného pána s knírkem.


Někdejší anšlus Rakouska dnes v Německu představuje Bavorsko. Muslimové si v tom malém státečku už docela hodně diktují. Vznášíte protest? Nemáte pravdu, mlčte! Tak zní befel z Berlína od frau Merkel. Dobrodiní se tak mění v diktaturu proti vlastnímu národu ve jménu blaha jiných národů až do samého zničení dobrodince. A možná i jeho okolí. Rozuměj, sousedních zemí. Pád Berlína, tentokrát bez jediného výstřelu. Prušácký fanatismus političky, která nesnese porážku. To je ohlédnutí Němce Leopolda Blummerta, spolumajitele restaurantu na Vinohradské třídě v Praze. Do rodného Ludwigsburgu jezdí už jen kvůli matce, dožívající v pečovatelském ústavu.

To, že Německo je v podstatě králem na trůnu vydlabaného z ideí o Evropské unii, je všeobecně známo. To, že idee se pomalu a jistě změnily na diktát evropských mocností jako jsou Německo a  Francie, je stále více zřejmé. Společenství zemí, které mají svého šéfa. Sice to nebylo v plánu, ale stalo se tak. To aby východní země  věděly, že západní demokracie taky není zadarmo. Ona opravdu není, ale to ještě neznamená, že platit dluhy by měl i ten, kdo je nezpůsobil. Příkladů je hned několik a vznikl z nich Brexit, kdy téměř největší přispěvatel do bruselské pokladny, tedy Velká Británie, dal EU vale. Takže co bude následovat? Menší dotace těm, na kterých nám do doby všeobecného neklidu stejně moc nezáleželo.


Což je mezi jinými i Česká republika. Bude tedy méně dotací, méně stíhaných šíbrů a méně volebních slibů. Tedy i ještě menší nadšení, že v EU jsme. Čeho je ale méně, jednou nebude vůbec. To, že výpadek miliard z Velké Británie nahradí větší diktát o povinných odvodech, je cesta do pekel celé EU a to pak poměrně rychle. Protože vytvořit Bruselu příběh o tom, proč a komu přiškrtit dotace, jde taky docela rychle. Pak už se bude jen hýbat imaginárními sumami až do chvíle, než si Jean-Cloude Juncker a Angela Merkelová společně v „berlínském či bruselském bunkru...“ Historickou paralelu nechť si laskavý čtenář domyslí sám.

(pšt,ucho24.cz,foto:mp)
Hlasovali byste pro povinnou volební účast?