19. říjen 2017    

Všechny partaje jsou strany jednoho muže. Dva zadky se na trůn nevejdou


Programy politických stran? Má cenu je číst nebo nemá? Vypovídají vůbec o něčem reálném? Otazníků mnoho a tak se volič upíná k jedné odpovědi, kterou si vytvoří sám. Tedy ne až tak úplně, ale prostřednictvím stranického lídra. Jednoduše řečeno, buď lidem vleze pod kůži nebo ne. A kdo to umí, tím pádem je i jeho stranický program jen kupou nezajímavých písmenek, protože voliče zajímají jen postoje toho kterého lídra. Všimněme si, že lídr ze stranického programu nepředčítá jedinou pasáž, ale globalizuje ho do osobitého projevu, kde hraje roli především jeho schopnost empatie, reagující na nálady člověka.


V poslední době se stává čím dál větším strašákem svých předvolebních soupeřů Tomio Okamura (SPD). Že není v této partaji jedinou osobností, je snad logické. Jsou v ní i další jména, ale koho zajímají? Zde další logiku nehledejme, protože partaj není fotbalové mužstvo, kde vynikají jména útočníků i obránců, omílané fanoušky do omrzení. Sportovní manšaft je však celistvý organismus táhnoucí na branku soupeře. Toto klišé v politice ale zaznívá až po volbách, zejména z hrdla vítěze. Do té doby se volič zajímá jen a jen o hlavního protagonistu. Buď ho zklame nebo je vynášen do nebes. Tak je to i s Tomio Okamurou, odéesáckým Petrem Fialou, Andrejem Babišem jako explicitně se stranou jednoho muže a tak by se dalo pokračovat.

Problém ve výběru osobností šoupnutých v předvolebním klání do popředí je především problémem samotných stran. Pak není divu, že někteří moc nezabírají. Nejen kvůli omílaným frázím, ale hlavně svým veřejným vystupováním. Protože žádná příprava nedovymodeluje člověka tak, aby u některých vrstev obyvatelstva uspěl. A většinou jsou to vrstvy nerozhodnutých voličů. Kdysi zabral geniální tah TOP 09 na mladé – číro hlavního lovčího knížete Schwanzerberga. Byla to spíše recese, ale budiž. Odlehčenost totiž v politice svázané do kravat a obleků opět chybí. Navlékání korálků v jablonecké bižuterii, které předvedl Lubomír Zaorálek (ČSSD) nutilo spíše k lovení kapesníku pse a následné ždímání slz v domě předvolebního smutku.


Historie má ve své výkladní skříni desítky osobností, které dovedly strhnout davy. I do mnohem smutnějších konců, než by se zprvu zdálo. Někdejší vzory lákají, ne že ne. A budou opět, jen k tomu mít vlohy. A tady pozor! Volič není jen prostá osoba, ovlivněná koblihou či darovaným balónkem na náměstí. Dovede srovnávat současnost s minulostí a určitá podobnost s tím kterým padouchem či otrokem demokracie se zrodí na to tata. Jenomže i volič je padouch nebo hrdina a proto svému vyvolenci rozumí. Právě na to sází aspoň ti lídři, kterým to v hlavě pálí. Proto musí veřejně vystupovat jenom jeden a bušit do hlav voličů jedním kladivem. Kdokoliv jiný na jeho místě znamená prohru.

(pšt,ucho24.cz,foto:mp)
Hlasovali byste pro povinnou volební účast?