17. srpen 2018    

Umělci versus politika. Něco mezi potleskem a plivancem


Když se o kumštýřích nemluví, jako by nebyli. Stejně tak o politicích a tak se konají akce, které by měly zaujmout veřejnost. Jedni kvůli popularitě, nutné k životu kumštýřů, druzí kvůli volbám, nutných k přežití těch, které představa uspět v běžném životě v noci děsí. Kumšt to dobře vymyslet je pak facha pro obojí. Navíc bez záruky na úspěch. A tak se někdy dozvídáme věci, nad kterými buď zůstává rozum stát, nebo se naopak koupají ve veřejné oblibě. Nejvíc samozřejmě slaví úspěch kouzlo nechtěného, ale je to stejná vzácnost, jako najít v umělecké branži či politice osobnost, která by z toho všeho nemusela dělat nic a přesto by ji národ nosil na rukou. Jedinou takovou osobností byl Jára Cimrman. Pomníkový šutr s jeho jménem v Humpolci to přece dokazuje.


A jsme u toho. Jistá hudební formace si na svou veřejnou produkci vyšlápla na jeviště s obrázky hmyzu, a podobiznami prezidenta Zemana a Andreje Babiše. Měla to být v podstatě alegorie škůdců. Jak v přírodě, tak i ve společnosti. Laciný záměr? Komu to prospěje?! jako by zněla známá filmová hláška v uších diskutérů. Jak to tak bývá, vnikají při těch debatách dva tábory. Jedni záměr kapely ocenili, druzí ji šmahem zatratili. Jde tady opět o otázku, proč a zda vůbec by se umělci měli k politice vyjadřovat. Svým způsobem je to jednoduchý způsob zviditelnění se, stejně tak i směr k veřejnému opovržení. Umělci nechť si hledí svého, protože když vstupují do politiky, nikdy a nikomu to neprospělo! hřímá vox populi. Stačí si prý vzpomenout na legendu filmu i divadla Rudolfa Hrušínského, kterého angažovanost v politice znechutila krátce po sametu. A to už byla svoboda slova!    

Nedávný apel zpěváka Tomáše Kluse, že odmítá všechny koncertní nabídky s účastí Agrofertu, je znakem protestu. Jenomže ne všichni jej sdílí. Chtějí Kluse, ne politického agitátora. Kloní se k tomu i jeho skalní příznivci. Jinak si trhni! Takže venkoncem zpěvákův průšvih. Nu což, dva tři dny jej média přemílala. Teď už ne. Vzpomeňme třeba výstup zpěvačky Lenky Dusilové u příležtosti udělování hudebních cen Anděl 2015. Kritizovala vládu a prezidenta Zemana k jeho náklonnosti k Číně a následné návštěvě čínské hlavy státu. Smršť nadávek na sebe nedala dlouho čekat a odůrci její kritiky by zpěvačku nejraději viděli za trest makat v kamenolomu. Tak by se dalo u jiných pokračovat, podstata příběhu je de facto stejná.


Na druhou stranu jsou zase umělci, kteří se s politiky objímají. Výsledek je taky identický – část společnosti jejich postoj odmítá. Takže suma sumárum, veškerá snaha burcovat veřejnost oběma směry ve skutečnosti vyznívá vniveč. Že ten který zpěvák slaví momentálně velký úspěch s novým hitem, si veřejnost bude pamatovat krátkou dobu. Bude zase někdo jiný s novým hitem. Tak to prostě chodí. Ale že nikdy nevynechal příležitost se se svým politickým oblíbencem s vervou obejmout, si zlí jazykové pamatují hodně dlouho. Většinou pak tyto okamžiky žijí svým vlastním životem. Tak to taky chodí a taky hodně dlouho. Pak se mnozí interpreti nesmí divit, že vznikají i fámy, kdy se jedna známá zpěvačka prý zapletla s tehdejším předsedou komunistické vlády Lubomírem Štrougalem. Pravda to není, ale lidem se ten drb líbí a žije dodnes. I ta zpěvačka, co si od toho zlosyna kdysi nechala políbit ručku. Vzrušené debaty o angažovanosti umělců v politice pak stejně nikam nevedou a sousloví polibte si, či polibte mi, je finálním rozhřešením obou diskutujících táborů. Snaha o burcování vědomí národa interpreta tak jako tak stejně vzápětí zaniká v decibelech rámusu, za který si divák zaplatil. Pár korun to taky není a kostýmní extrém s podobiznami kohokoliv je to nejposlednější, na co bude po koncertu vzpomínat.

(pšt,ucho24.cz,foto:mp)
Hlasovali byste pro povinnou volební účast?