19. listopad 2018    

Umělci a státní vyznamenání


Den vzniku samostatného československého státu, nota bene jeho stoleté existence, dává opět vzniknout diskuzím, kdo a proč by měl, či neměl, na Pražském hradě nastavit hruď na metál. Z rukou prezidenta samozřejmě. Tedy z moci nevyšší, jak se na hlavu státu sluší a patří. Říjen je měsícem těchto oslav a zároveň i obdobím jejich kritik. Černým místem v terčovém kruhu je nyní hitmaker Michal David. Na něho, potažmo i na prezidenta Miloše Zemana, teď kritici pálí ze všech zbraní. To už prý lze vyznamenat i nějakou tu zasloužilou pornohvězdu.


Podívejme se na připravovanou událost, v níž samozřejmě nebudou chybět i osobnosti jiných společenských kalibrů, tak trochu s nadhledem. Michal David je produktem doby totality, která nebyla zrovna milá. A v té době se s ním zpívalo nonstop, žilo zrovna tak, leckomu lépe, jinému hůře. Že nebylo na výběr? Ale bylo. Kdykoliv se mohlo rádio vypnout, nebo se na televizi se zábavnými pořady, v nichž zpíval taky kde který Zlatý slavík, jednoduše nedívat a odejít do hospody. Zanadávat si. A ráno zase odejít makat. Nikdo nikomu nic moc nezáviděl, všichni jsme na tom byli tak nějak stejně. Tedy pokud člověk nebyl hitmaker či vůbec slavná osůbka. Paradoxně jsme jim jejich bouráky taky příliš nezáviděli, mít západní káru přece k popularitě patří. A znovu jsme žili nosnstop s rádiem i televizí a dalšími sobotními programovými úlety tehdejší doby.

Ta dnešní není o moc jiná. Ovšem s rozdílem, že televizních stanic je tolik, že na všechny běžný smrtelník nemá ani čas. Jistě ani chuť a stačí mu jich ke sledování pět až sedm. O počtu rádiových stanic ani nemluvě. Z nich k nám opět proniká Michal David a nehrál by se, kdyby o něho nebyl posluchačský zájem. Mnohá rádia jsou, jak známo, soukromým vlastnictvím. Takže výběr hudební nabídky podléhá i komerční úspěšnosti. A bude to třeba vykopávka všeho druhu, hlavně že se stanice udrží na orbitu veřejné obliby. Fanjšmekr sice skřípe zuby a lije si vosk do uší, když v prostoru zaburácí některá z Davidových písní. Mravokárci spínají ruce, když se dozvědí, že to bude právě tento zpěvák, co bude obtěžkán metálem za zásluhy. Proboha, za jaké!? bude se mu honit hlavou. Vždyť bavit lidi není zásluha, ale práce, za kterou je jistě bohatě odměněn! Písně odezní, budou jiné. A od někoho jiného! Taky si pak půjde pro metál? To pak vyznamenejme všechny zpěváky a třeba podle velké kostry! Miloš Zeman nechť se pak umetáluje.


Zmíněný nadhled má, krom výše uvedeného, jeden důležitý aspekt. Za týden dva si na toto hradní dekorování nikdo ani nevzpomene. Budeme zase vstávat do rachoty, poslouchat třeba i rádio a kdo nám zrovna z něj zazpívá, vnímáme jako pouhou kulisu v mlhavém tichu podzimního rána. Kdo si dnes vzpomene na humbuk kolem hradního dekorování třeba Daniela Hůlky nebo Heleny Vondráčkové?  A že taky stáli vedle osobností z oblasti vědy a techniky. Co ony chytré hlavy na to?


Je to volba prezidenta, koho vyznamená, odpovídají skromně. V jejich hlasu nezní sebemenší náznak ironie. Protože je jim to jedno. Svou odevzdanost pro lidstvo totiž nedělali kvůli metálu. Ani kvůli Miloši Zemanovi. Navíc mají právo vyznamenání i odmítnout. Proč by to ale dělali, když v jejich, například vědecké profesi, to je doklad toho, že svět bude o něco bohatší. A po mnoho dalších generací, které třeba už rakovina neporazí. Při tom všem současném humbuku si na vedle stojícího Michala Davida, Daniela Hůlku či Helenu Vondráčkovou dotyčný vědec pak ani nevzpomene. Svět se točí dál, prezidenti i zpěváci přicházejí a odcházejí. Jak na Pražský hrad, tak i z jeho říjnové ceremonie. A my zase jako obvykle hezky do rachoty. V příštím výročí založení samostatného státu si můžeme naše postesky zase zopakovat. Ve století Zlatých slavíků to moc nešlo. V kleci jste mohli být místo nich.

(pšt,ucho24.cz,foto:mp)

Hlasovali byste pro povinnou volební účast?