19. listopad 2018    

Učebnice dějepisu v roce 2118. Žádný Ovčáček nebo Soukup


Lidé dneška promlouvají k jiným lidem, jejich jména křižují médii a důvod je zřejmý. Mají k tomu mandát, ať už kvůli vlastnictví sdělovacího prostředku, nebo z titulu své profese. Pak jsou i jiné tituly, to znamená že si může každý říkat co chce a komu chce. Ovšem s tím rozdílem, že čas rychle smaže jeho názor, protože bezejmenný kritik ani jinou šanci ve skutečnosti nemá. Občan spíše reaguje na ty, kteří přímo ovlivňují jeho život a to je živočišný druh homo politicus ve všech jeho podobách.


Máme tedy nyní svou dobu, která rovněž píše dějiny, pod nimiž se podepisují ti, které je vytvářejí, ať už v jakékoliv podobě. Spolu s tím neodmyslitelně kráčí i jména, která jiným dnes imponují, nebo jsou jinými zatracovány. Vcelku přirozená reakce národa, který ve své analogii jednou vybere jména nejzvučnější, protože něco pro národ udělala. Už nyní se točíme kolem otázky, jak nejlépe a nejdůstojněji oslavit stoleté výročí založení Československého státu. Státu dvou národů, které v průběhu století zvolily cestu k samostatnosti. V pozadí toho zase stojí homo politicus. Bude tato kapitola za sto let v dějepise ještě vůbec někoho zajímat? Tak jako zajímala nás, pouhých sto dní od rozdělení, a dodnes toho někdo lituje? Budou jména Václav Klaus a Vladimír Mečiar skloňována třeba jen v pěti řádcích jako osobnosti, které se na rozdělení dohodly a pak výkonem svých prezidentských funkcí za víc řádek ani nestojí? Že je to věc historiků? Každopádně ano. Naší věcí ale je, abychom dnešek psali co nejúspěšněji. Takže jsme zase u toho, kdo je toho vlastně schopen?


Miloš Zeman jako jedenáctý prezident v řadě od založení samostatného státu v roce 1918. Sluší se jej v řadě zmínit jako prvního, protože úřad aktuálně vykonává. Jak, to je opět otázka zhodnocení v čase. Co se nám dnes zdá v jeho výkonu úřadu neuvěřitelné, může být v budoucnu vyhodnoceno jako správný krok. Platí to však i obráceně. Platí i to, že za sto let zmizí kontroverze způsobená jeho nejbližším pracovním okolím. Stejně tak i jména, provázejíce pohyb prezidenta na mediální scéně. Zmizí jakýsi Jiří Ovčáček nebo barrandovský vlastník televize Jaromír Soukup. Zůstane jen jméno Zemanovo. Musí, protože má pořadové číslo hlavy státu. Na tu se buď sesype úcta nebo nenávist. Tak to u prezidentů bývá. Jen v té úctě jsou historici vždy poněkud úspornější a mnohdy po právu. Stačí zalistovat v pracovních životopisech Zemanových prezidentských předchůdců. Za sto let nikdo z nás, současníků, však listovat v dějepisu z přirozených důvodů nebude. Udělá to další nová generace, která snad nezdegeneruje natolik, kdy té dnešní přijde normální nemyslet na zítřek, a ničit v honbě za blahobytem, co se dá. Prachy a zase prachy! je heslo, které svým způsobem taky píše historii. Za dalších sto let by se už žádná psát vůbec nemusela.

(pšt,ucho24.cz,foto:mp)
Hlasovali byste pro povinnou volební účast?