23. červenec 2018    

Stropnického kvazisvět není jen ve sněmovně. Je v každém z nás


Avizovaný konec Martina Stropnického ve vládě kvůli kvazisvětu ve sněmovně, tedy v partě lidí bez skrupulí, je jen dalším důsledkem úpadku politické kultury. Už i slovo kultura je v podstatě nadnesené, více by jej vystihovalo kšeftování. Lze jen dovozovat, proč s tím právě dosavadní šéf české diplomacie něco nedělal. Takže poslední možná dedukce je, že žaludek má každý jenom jeden a ten, který není kachní, se prostě jednou zvedne. Proto rychle z té zatuchliny někam na čerstvý vzduch. Nejspíš do té Izraele.


Stropnický tak jen uzavírá řadu kluků z plakátu, s kterými se Andrej Babiš v předvolebním soutěžním tanci předváděl. Ministr tak následuje další exulanty z područí premiéra, jako byli třeba Pavel Telička nebo profesor Jiří Zlatuška. Zda tito pánové věděli nebo ne, že předtím odváděli práci mouřenína, se můžeme jen domnívat. Dnes to ale vědí všichni. Zrovna tak jako že sněmovna je složená z lidí, kteří  mají jeden současný cíl – získat co největší moc. Tomu se ale musí podřídit úplně všechno. Zaprodat se čemukoliv, co něco vynese. Komu se to nedaří, může směle vykřikovat, že je něco shnilého ve státě českém. Až se ale naskytně příležitost k té samé kulišárně a konečně ji využijí, křik ustane. Do poslaneckých lavic je ale delegovali voliči. Mnohé i několikrát za sebou. Výsledky práce mnohých poslanců jsou ale nulové. Volič je však po celou dobu jejich mandátu nekontroloval. Protože ani neví jak a zaobírá se především svými starostmi. Politik zato vládne uměním vysvětlovat, proč něco nejde a kdo jiný za to může. Toho pak volič nezvolí a ten, kdo pobral jeho sympatie, si do party vezme propadlíka. Kolo dějin se tak točí dál a s ním i velké peníze. O tom přece politika je.

Říká se, že za peníze si štěstí nekoupíš. Omyl. Kdo je zdravý a má peníze, je to štěstí samo o sobě. Boháč má pochopitelně i řadu nepřátel, ale za peníze si přece koupí řadu nových kámošů, že pane premiére? Polistopadový národ se totiž v principu chová stejně. Když může politik, proč ne já? Smyslem podnikatelského světa je a vždy bude vydělávat velké peníze. To se pak kvazisvět zrodí ve všech odvětvích. Tedy princip něco za něco. Především za úplatky a zlodějnu ze státního. Dojnou krávou pak může být kdejaké ministerstvo, když jsou tam ti správní lidé. Například ministerstvo práce a sociálních věcí za šéfování Michaely Marxové. Národní kontrolní úřad tam zjistil děsivé zakázky bez soutěže, kdy třeba za pětadvacetistránkový poradenský elaborát jisté firmy o využití IT služeb s přílohou stejného počtu stránek, ministerstvo zaplatilo více jak osm desítek milionů korun. Jedna stránka tak vyjde na 193 tisíc. No nekupte to! Slovo odborníka? Podobný výkon by zvládl průměrný programátor, který se tím doma jenom baví. Dotyčná firma teď z dobré nálady zřejmě dlouho nevyjde.


Kvazisvět je proto protkaný naší společností, ať už se to někomu líbí nebo ne. Vyhovuje především politikům, kteří své nasazení uspět ladí právě podle nálad společnosti. Ta obecně zhrubla, politici se svým slovníkem už taky nijak netají. Voliči mu přece budou lépe rozumět. A ti, kteří to odmítají, jsou ve většině nebo menšině? Na tuto otázku by pravděpodobně našla spravedlivou odpověd přímá demokracie. Proklamuje ji Tomio Okamura. Není mezi ním a složením sněmovny příliš velký rozdíl – na druhou stranu by právě přímá demokracie neumožňovala některým politikům se na pomyslném sněmovním orloji stále zjevovat. Jednoduše by se nad nimi zavřela voda. Takhle stále zavíráme oči nad vším tím šlendriánem a poroučíme si jen další pivo...

(pšt,ucho24.cz,foto:mp)

Hlasovali byste pro povinnou volební účast?