19. listopad 2018    

Sto plus jeden den


Jubilejní stovku let samostatného státu máme za sebou. Rekapitulovali jsme, zhodnocovali epochu Čechů a Slováků ve společném soužití, i poklidného rozdělení na další dva samostatné státy. Dnešek je však vykročení do nové epochy, ve které nevíme, co může nastat zítra. Protože každý nový den, týden či měsíc v roce následujícím, je vyskládán z epizod, o které na české politické scéně rozhodně není nouze. A zřejmě ani nebude.


Obecně vzato, když někdo slaví významné jubileum, pak se nějakému hodnocení určitě nevyhne. Například Franta Novák je povahou sice gauner, ale nikdy fyzicky nikomu neublížil. Sice trochu krade, ale lakomec to není. Navíc je s ním legrace a ženský ho žerou. Takže na oslavu půjdeme, když už nás pozval. Láhev koňaku jako dárek oslavence určitě neurazí. Hosté se tedy sejdou, poklábosí, přiopijí se a Franta z toho nakonec vyjde jako učiněný anděl. Jeho oponenti ale zůstávají v ústraní a nesleví ze své kritiky ani písmeno. Gauner pro ně zůstane vždy gaunerem, o ráně pěstí to ani není. Ubližuje jinak a sofistikovaněji. O to hůř pro ty, koho si už omotal kolem prstu. Protipól postavy Nováka aby lupou pohledal. A když se najde, politika ho stejně semele. Do té doby že vydržel aspoň jako ta epizodní uctívaná ikona.

Tak nějak a samozřejmě velmi zhruba lze nahlížet na stoleté výročí samostatnosti. Tím pomyslným Novákem jsou vyobrazeni mnozí naši politici. Za toto příjimení nechť si laskavý čtenář dosadí,  koho jen libo. Protože ne každý máme stejného favorita, jak v dobrém, tak ve zlém. Ale abychom jen nepranýřovali politiky. Generace voličů za tu stovku let taky prošla svým vývojem. Byli jsme hrdí a oslavovali jsme své hrdiny, abychom pak psali petice, že by jim více slušela oprátka. Na nich mnozí pak skončili. Další doba pak obrousila hrany – klaníme se u pomníků oběšených hrdinů, aby pak stejně zapadali prachem.


Co je to vlastně samostatnost? Nic než abychom časem zjistili, že je to jak v mnohdy nepodařeném manželství. Ideální soužití neexistuje. Stačí si připomenout „manželské svazky“ nejen s Evropskou unií. Samá nařízení, mnohdy už vyložený diktát. Chceš, milý samostaný Čechu, dotace? Pak radši moc nezlob. Čech samozřejmě chce dotace, a proto poslušně skloní hlavu. Protože samostatný už zase dávno není. Otevření se zahraničnímu kapitálu je v podstatě prodej vlastníctví našich předků. V našem výsostném společném vlastnictví je tak nyní jen maximálně státní zástava, pokud není zrovna zaměněna za něčí trencle. Jaké štěstí, že při té oslavě jubilea na tom klandru znovu nezavlály. Přesně sem jsme za těch sto let došli.


(pšt,ucho24.cz,foto:mp)
Hlasovali byste pro povinnou volební účast?