18. listopad 2017    

Sponzorské dary? Pozice prezidenta se v ČR zřejmě jen kupuje


Milion, sto tisíc, pár tisícovek nebo i haléře. Peníze dobrodinců z tuzemska i ze zahraničí přistávají na účtech prezidentských kandidátů. Nejvíc peněz má zatím tento, nejméně tamten. To vše jsou prostředky na kampaň, která už roztáčí spirálu úvah, kdo z toho kolotoče vypadne, až se projeví její odstředivá síla v plné parádě. Vyletí snad jako první Horáček nebo Kulhánek? Nebo i ten Topolánek, který naopak do této party vletěl jak neřízená střela a otáčela se zlověstně syčíce dokola, vybírajíce si z udivených obětí, krčících se v rohu?


Úvod kampaně budiž z kategorie momentů překvapení. Další jiná se ale zřejmě konat nebudou. Protože finance plynoucí na účty nejsou jen pouhým nezištným džentlmenským gestem. Sponzorský dar má vždy účel reciprocity, rozuměj návratnosti. I kdyby v tom nejprostším případě plnil pouze účel daňového odpisu. To vše má svou legitimitu, oporu v zákoně a tak je to v pořádku. Pohnutky k filantropii už mnohdy tak zcela v pořádku nejsou. Neboť veřejnost v publikované hitparádě solventnosti toho kterého kandidáta tak nabývá dojmu, že prezidentská volba je ve skutečnosti jen obyčejné obchodování s politikou a jejími výhodami, kterou pak musí někdo vhodný zaštiťovat. Pochopitelně ten, kdo je na toto místo zvolen a peníze mecenášů mu v tom měly dostatečně pomoct. Samosebou je to všechno i trochu jinak, protože i pro mecenáše je to svým způsobem hazard a někdy i nenávratný. Protože své slovo má naštěstí i ta v očích sponzorů zatracená veřejnost.

A teď k samotným kandidátům. Na kampaň musejí mít prostředky, o tom žádná. Některý používá pouze své vlastní, jiní k dobrodincům natahují ruku. A někdo ani to či ono, protože je ve výhodě už jen tím, že na prezidentském postu je. Náklady tak hradí hostitel a zatím se nejeví, že by se pod současným hradním podnájemníkem post povážlivě kýval. Předvolební kampaň je především o kontaktu s lidmi, ať už přímo či zprostředkovaně. Čím jsem známější a oblíbenější, tím mohu za lidmi méně cestovat. To si říkali vždy ti, co usínali na vavřínech. A stali se příkladem toho, že podobné úvahy neplatí. Nebylo proto v myšlení Miloše Zemana problém najít místo, aby si jej jako výstražný příklad skomírající ČSSD do paměti neuložil. Proto navštěvoval kraje napříč republikou a nebylo to vlastně nic jiného než předvolební kampaň. A když se jezdit nebude, použije se k oslovení věrných či nerozhodnutých voličů televizní obrazovka, nejlépe jako pravidelný pořadu v pokecu s hlavou státu. Což je zvýhodnění Miloše Zemana na entou, avšak nikdo s tím nic nenadělá, pouze prezident sám. Buď se něčím ztrapní, nebo budou lidé usínat s jeho fotkou pod polštářem.


Co už není jen na pováženou, ale přímo už společenským nebezpečím, že do politiky stále vstupují nepoznaní dobrodruzi, nebo se ti známější po čase zase rádi vracejí. Vyšetřování skončilo, zapomeňte! A mezi ty dobrodruhy vstupují lidé, kteří v naivní představě, že na souboje s mocnými taky mají, usilují o vstup do vysokých pater. Však přece taky byli ve své profesi někým významným a to se přece počítá! Bohužel, nepočítá. Je to jako kdyby uznávaný velmistr v šachu chtěl hrát partii se soupeřem v boxerských rukavicích. Po první matu by se velmistr válel s modřinou pod stolem. Protože když šachy, tak šachy, ale politika představuje hlavně tvrdý ring a s figurkami se hýbá úplně jinak! To všechno Miloš Zeman dobře ví, je zkušený politik i demagog v jedné osobě, a tak se lze jen nadít, co že za handicap zase z jeho těla „odejde“, až mezi kandidáty dojde v kampani třeba i na nějakou tu zdravotní předváděčku. Jedno je jisté už teď – za peníze si štěstí nekoupíš, ale nějakého toho prezidenta už asi ano.

(pšt,ucho24.cz,foto:mp)


Hlasovali byste pro povinnou volební účast?