25. květen 2019    

Šest let v prezidentské funkci. Stejnou dobu rozdělená ČR


Asi tisíc pozvaných hostů na Pražský hrad. Francouzská šansonierka světového jména k tomu. Mireille Mathieu to byla. Proč ne, zpívat umí. Prezident Miloš Zeman, jako každý rok v březnu, opět slavil své druhé vítězství ve veřejné volbě. Prohráli ti, kteří jej nevolili, vyhráli ti, kteří ano. A tak se společnost pomalu a jistě rozdělila, protože jí k tomu dopomohl sám vítěz voleb, který před rokem sliboval pravý opak. Hned po inauguraci svým nevoličům jako by vzkázal, aby už proti němu nekušnili a hleděli si raději svého.


Kontroverze do politiky tak nějak patří, pokud mají argumentační základ v hledání pravdy. To znamená, že i laik v podstatě cítí, že obě diskutující strany vědí, o čem hovoří, protože to dokazují právě argumenty. Laik o jejich existneci taky ví a je na diskutérech, který pádnější argument převáží. Výsledkem je, že vítěz může být jen jeden a ostatní to vezmou na vědomí, aniž by poraženému klesla prestiž. Což je ovšem obecné srovnání s naprosto jinou realitou, která v současné české politice panuje. Právě Miloš Zeman tomu jde zdatně příkladem. Za šest let ve funkci se totiž postaral o celou řadu pouhých fabulací, vydávaných za pravdu. Stačí si vzpomenout na údajný článek o Hitlerově džentlmenství z pera vysoce respektovaného předválečného novináře Ferdinanda Peroutky. Dnes už okřídlené sousloví „vlevo dole“, což je narážka na údajné umístění článku v tehdejším týdeníku Přítomnost, soud rozhodl ve prospěch žalobce. Rozuměj Peroutkovy vnučky, že její děd byl Milošem Zemanem neprávem označen za kolaboranta. Nota bene že žádný takový článek ani neexistuje. Požadovaná omluva z Hradu nezazněla. Pravda v tu chvílí vítězila jen na prezidentské zástavě, avšak jen jako jeho výtvarná součást. Stejnou dávkou nepravdy skosil v prezidentské volbě i svého soupeře knížete Schwanzerberga a jeho rodovou linii za údajné sympatie k nacistům. Prokázal se pravý opak.


Tak by se dalo pokračovat ve výčtu přístupu Miloše Zemana nejen k Ústavě ČR, kterou, jak sám řekl, někdy lze „tvůrčím způsobem“ upravit. Výrok sám o sobě víc než zarážející, protože ,má-li být ve státě něco vůbec nejvíc respektováno, pak je to ústava. A tak docházelo a dochází k nejmenování  některých osob z vysokého školství do akademických postů jen z důvodu jejich anitpatií k hlavě státu, přičemž ta k podobným krokům nemá žádné právo. Pražský hrad se změnil na působiště úzkého a jemu oddanému okruhu lidí, kteří prezidentovi slouží jako nástroj k jeho nejen vnitropolitickým postojům. To vše se děje v době, kdy volič a především daňový poplatník vnímá politiku jen jako okrajovou záležitost, protože jej existenčně neohrožuje. Proto taky odpouští excesy na politické scéně a ti, kteří nad další poklesem politické kultury jen nevěřícně kroutí hlavou, mohou očekávat aplaus mocných i nad případným nápadem uspořádat nejen na půdě Sněmovny, nějakou tu ožíračku i s korunovačními klenoty na hlavě. Do roku 2023, kdy Miloši Zemanovi prezidentský mandát navždy skončí, se třeba ještě dozvíme, že českému národu plného čučkařů šlo vlastně nakukat cokoliv.

(pšt,ucho24.cz,foto:mp)

Hlasovali byste pro povinnou volební účast?