21. srpen 2017    

Proč volíme strany a politiky, abychom je později nenáviděli?


Sympatie k někomu vznikají tak, že se s ním ztotožníme a navíc používá i voňavku. Když i dobře vypadá, vonět snad ani nemusí. Konec konců, radši tchoře s mozkem v hlavě, než metrosexuála s prázdnou palicí. Takový je asi pohled ženské části voličského spektra. Tedy ten teoretický, protože své idoly zpravidla vidíme jen v televizi nebo ve stometrové vzdálenosti, jak se na jeviště a hlediště na náměstích sluší a patří. I když je pak několika šťastlivcům se svým vyvolencem dopřáno fyzického kontaktu, určitě ho nebude očichávat. Jak známo, většinou na něho oddaně pouze civí.

Základním rysem voliče je hodnocení verbálního projevu toho kterého kandidáta, který má před volbami jediný úkol. Vlastně dva. Pořád se usmívat a pak plamenně hovořit. Lhostejno, že v ten okamžik třeba i nezakrytě lže. Protože když politik řekne pravdu pravdoucí ve stylu kuňkajícího skokana zeleného, bude klíčový dopad jeho slov stejně vzácný, jako je i zmíněný živočich. Lež se má naopak tvrdit s odhodláním a patřičným gestem. Hlas nesmí zakolísat, musí znít rovně a nejlépe ještě, i když trochu duní. Jako bubny před popravou, tím pak graduje ta osudová chvíle, kdy si volič řekne: Je to tvrďák tenhle kandidát, budu volit jeho a ne toho slabocha, jehož hlava se teď válí vedle pomyslného špalku. Tak se i stane a doba slastného očekávání kýžených změn pak jaksi ne a ne přijít.


Zlom bodu pro zvoleného politika tím pádem nastal. Je tam, kde chtěl být a pak se musí striktně držet další zásadou předvolebního boje. Což je za žádnou cenu sliby nedodržet. Důvod je prostý. Profesně i lidsky na to noví či staronoví mocní nemají. Od toho ale novodobá politika bohužel je – tedy vytřískat z ní co nejvíc pro sebe. A tak se volič dozví, že jeho guru, například Jiří Čunek, zastává několik funkcí najednou. Byl nejdříve starostou Vsetína, zrovna tak i ministrem. Čo bolo, to bolo. Terazky je hejtmanem, starostou a senátorem. Jak sám řekl, vše zvládá a jeho práce se pro samý efekt státní pokladně jen vyplatí. A tak Čunka tedy platí tak, že už nejde ani utajit, že se stává bezkonkurenčně nejlépe placeným politikem ve státě. Souběh tří funkcí mu vynáší bezmála 400 tisíc korun měsíčně. Den má čtyřiadvacet hodin, výkon je to tedy od Čunka obdivuhodný. Závidět by mu mohli všichni – už asi ani nespí, nejí a na každou funkci má pouhých osm hodin. Volič zvolil dobře, jak by nepochybně Jiří Čunek svého sympatizanta pochválil.


Tento jediný konkrétní případ není závistivý útok, ale zamyšlení. Stačí pak, aby exponovaná osobnost udělala nějakou chybu a jazýček vah se přikloní směrem k vyhazovu. Tedy z pomyslných oken v patře sympatizantů, kterým to ale ve finále stejně není nic platné. S odchodem provinilce si strana ale nemůže zahrávat, je to zároveň i důležitý hlasovací stroj. Především strany s menšinovým podílem na moci mají provinilci paradoxně osud svých stran ve svých rukou, nikoliv obráceně. Volič tak postupem času dojde ke zklamání a brojí. Strana si z toho však nic nedělá, do dalších voleb je přece daleko. Volič pak na svá roztrpčení určitě i trochu pozapomene, na tom se přece staví další předvolební strategie. Tím více a radostněji, když podobé excesy řeší už i vlivnější politický protivník. Volič má pak na vybranou – volit menší zlo. Nebo nevolit vůbec. Nedivme se pak Jiřímu Čunkovi, že to v politice tak daleko dotáhl. Je to především naše zásluha, ne jen lidiček ze Vsetína.

(pšt,ucho24.cz,foto:mp)

Hlasovali byste pro povinnou volební účast?