20. říjen 2018    

Pravdu nikdo nezmění, ale lhát, to je umění


Nechce se věřit, že by se letní provoz EU omezoval jen na monotónně se opakující setkávání se kde koho. Zejména na slovem „summit“ kodovaná setkání nejrůznějších reprezentantů členských států. Když si uvědomíme, jaké neshody a vzájemná nedorozumění, až nevraživost, mezi nimi panují, zdá se, že jejich účelem, říkáme s ironií, není nic jiného než výplata náhrad za cestovné a daily expenses. (Před několika lety o tom natočila jednu ze svých reportáží v Bruselu i německá TV.) To je sice zašifrováno do  nesrozumitelných mediálních sdělení, která mají podobu reklamních, respektive re-klamajících agitačních projektů. Ty, podobně jako jejich komerční vzory, jsou špatné, dobré, až vynikající, ale vždy bezskrupulózně sloužící svému sponzorovi a jeho ideovému zadání.

Podobně jako výroba reklamních klipů, také politická zpravodajství a jejich komentáře jsou vyráběna v zavedených mediálních provozech, mají své scénáristy, režiséry, kameramany, architekty scény a tvůrce kostýmů, střihače, výrobce triků, gerojšů a hudebních doprovodů. Televizní zpravodajství o EU, která můžeme sledovat v jakékoli české nebo zahraniční televizi, cynicky obrazově prolínající obrazy minulosti a přítomnosti, pak dávají vzniknout virtuální, chtěné, až artificiální budoucnosti.

Jak se ale vyznat v této změti různých detailů pravdy a velkému celku lží? Neříkejme jim fake-news, to je jen další trik jak deminutivem bránit snaze hledat a nalézat realitu. Chápejme je proto raději jako šifrovaná sdělení, které nám někteří jeho producenti  nabízejí k nahlédnutí, aniž by, jak se domnívají, porušili své mefistofelské smlouvy a staly se objektem pomsty svých loutkovodičů. Může se jim ale také přihodit, že jejich mistrovské šifry žijí vlastním životem a překračují hranice různých kultur a civilizací.


Jeden z nejjednodušších návodů, jak se prodrat pralesem zašifrované pravdy k podstatě  sdělení, a jak se analýzou lží dostat alespoň k části reality, ne-li k pravdivé skutečnosti celé, je metoda, o které mluví ve svém životopisném filmu Gordon Welchman. Pod názvem Muž, který rozluštil Hitlerovy šifry se tomuto hranému dokumentu dostalo opakovaného uvedení jeho české verze. Hned v úvodu Welchman jako hlavní postava říká, že v jeho pokusech  o prolomeni tajemství šifrovaných sdělení šlo o jednoduchou věc. Pochopit, že cestou k rozluštění největších tajemství druhé světové války byla „analýza provozu“ německé válečné mašinérie a porozumění několika banálním slovním spojením,  jako byly pozdravy Sieg heil! nebo Heil Hitler!

Kdo si ještě vzpomene, jak před rokem 1989 začínala dokonce i komerční korespondence pověstným Vážený soudruhu nebo soudruzi, bez ohledu oslovují-li se ženy nebo muži, a končilo, opět zlověstným Se soudružským pozdravem…, nebo ještě naléhavějším Míru zdar!, ví že úvahy strukturalistů o fatické funkci jazyka nebyly jen intelektuálním výstřelem do tmy.

Gordon Welchman měl při svém dešifrování sdělení německé armády k dispozici zprvu jen pět kolegů z univerzitního prostředí. Jejich počet se za několik dnů zvětšil na asi na dvě stě a koncem války s ním spolupracovalo tisíce osob. Ti měli k dispozici sofistikovaný hardware, který ideově připomíná výbavu nedávno kaceřované Cambridge Analytics. Málokterý soukromník má k dispozici takovou soubor instrumentů jako ti, kteří chtějí proniknout do soukromí a nejintimnějších sfér životů občanů kterékoli země na světě, ale přece jen bychom se snad mohli  z jejich odsouzeníhodného špehování něčemu přiučit.

Zkusme  využít „analýzy provozu“ zpravodajských služeb nebo státních a nadstátních institucí, které vyrobily „projekt novičok“. I ten se vymkl z jejich kontroly,  nebo byl dokonce “dešifrován“ v zájmu partikulární politické moci. Vláda britské premiérky Mayové oslabováná sporem o tvrdý nebo měkký brexit, bez ohledu na  komické šifrován projektu MZV Borisem Johnsonem a jí samotnou, dokázala zaujmout a zřejmě i přesvědčit většinu představitelů členských států EU a celého NATO. Jistě proto, že ve svém nepřátelství vůči Ruské federaci a jejímu nejvyššími představiteli přesvědčeni být chtěli. Nicméně se jim však nepodařilo nic jiného, než že odkryli tajnosti svého provozu. A to tak důkladně, že je lhostejné, kdo tyto šifry vyráběl, protože je zajímavější  vědět, kdo je používá.

Jiným příkladem, na kterém je možné demonstrovat „provoz“ politiky některých zemí EU, jsou reakce na volební kampaň a zvolení Donalda Trumpa, jeho zahraniční i vnitřní politiku, zejména vztah k EU, ale i k Ruské federaci nebo KLDR. Nejdříve předseda Evropské komise Juncker chtěl amerického prezidenta učit, jak se v EU dělá politika. Potom chtěli si přáli vést Spojenými státy kvůli Donaldu Trumpovi  celní válku a nešetřili na jeho adresu urážkami a pokusy ovlivňovat veřejné mínění ve Spojených státech. Potom se „Evropané“ lekli své odvahy a začali jezdit do Moskvy nebo Petrohradu na  návštěvy, které nepostrádaly ani  tradiční objímací folklor.  Protože státem dotovaná analytická pracoviště České republiky tuto „šifru  Vladimíra Putina“ nerozluštily, nezbylo  těm, kteří o to měli zájem,  pokusit se studovat šifry politického i mediálního provozu prostřednictvím sociálních síti a s pomocí  nezávislých médií. I když s rizikem, že budou značeni za fašisty nebo neofašisty, jak na to upozornila ve své trochu diletantské práci „Fašismus. Varování“ Madeleine Albrightová (viz ukázku publ. v LN 17/7 2018, s.14).

Pravé orgie  hádání a věštění z křišťálové koule nastaly po setkání Trumpa s Putinem v Helsinkách.  Jeden z „analytiků“, jméno není třeba uvádět, protože jde jen o příklad za všechny, zjistil nebo odhadl, že Trump odešel poražený, jako kdyby se ve Finsku odehrál nějaký zápas o titul mistrů světa. Protože tento analytik se proslavil již výrokem o „žvatlajícím černouškovi“ (myšlen Barack Obama), potom společně s velvyslancem Spojených států myslel po zvolení Donalda Trumpa prezidentem, že „ještě není vše rozhodnuto“, není třeba brát vážně ani jeho aktuální proroctví. Zvláštní ale je, že si nevšiml, podobně jako mnoho jiných, že první cesty Donald Trumpa jsou seznamovacími výlety do sfér strnulých mezinárodně-politických a vojensko-strategických struktur. Nejsou to snad jen „módní přehlídky“, jak je nazývá František Roček, ale pro mezinárodní politiku mají význam jen jakéhosi studia možností ekonomických zájmů USA.


To, že metodologicky nesprávně postupují političtí komentátoři nebo „analytici“ je jen dočasně pozoruhodné, ale větší význam je, jak na Trumpovi spanilé jízdy reagují významní politici EU. Jejich pozorovatelé mluví o panice v evropských strukturách, předseda EK Jean Claude Juncker se skrývá za svůj ischias, paní Mogheriniová, od které toho nikdo moc nečeká, toho nabízí ještě mnohem méně než málo. A tak nezbývá nic jiného než oprášit projekt novičok, objevit ruské hackery, kteří dosud stále neznámým způsobem chtěli zničit demokracii v Evropě, stejně jako destruovat ambice Hillary Clinton a ovlivnit miliony amerických voličů v její neprospěch. Jsou to nápady, které možná připadají někomu naivní, ale v dějinách kultur i civilizací se mnohokrát osvědčily. Jak říká jedna z postav Goldoniho Benátské maškarády: „Tu pravdu nikdo nezmění, lhát, to je umění!“

(zz,ucho24.cz,foto:mp)
Hlasovali byste pro povinnou volební účast?