13. prosinec 2018    

Plíživá totalita


Když před více než padesáti lety potřebovali sovětští a východoněmečtí ideologové zdůvodnit vpád vojsk Varšavské smlouvy a následnou sovětskou okupaci Československa, odůvodnili to kontrarevolucí. Tento pojem však byl historicky kvůli občanské válce v Rusku v letech 1918 – 1921 a Maďarskému povstání v roce 1956 spojován s krvavým terorem. Toho se k jejich zklamání tehdy v naší zemi nedostávalo ani náznakem. Proto vymysleli a začali používat poněkud komický obrat „Plíživá kontrarevoluce“.

V letošním roce jsme si připomínali mnohá osmičková výročí za sto let našeho moderního státu a při vzpomínce na ně mi připadá, že přídavné jméno plíživá dokonale vystihuje charakter české historie. Osudové změny už od roku 1918 probíhaly klidně a postupně, nehřměly při nich výstřely, ale nanejvýš hlučná dechovka jako 28. 10. 1918, či cinkání klíčů v listopadu 1989. Stejně klidně a spořádaně probíhaly také změny k horšímu, třeba vznik Druhé republiky v roce 1938 nebo komunistický převrat v únoru 1948, totéž platí o normalizaci.

Většinou se tak stalo proto, že všechny osudové změny probíhaly tiše a skrytě už dlouho před tím, a většinou je zviditelnila nějaká více méně náhodná příhoda. To je hlavní důvod, proč je zapotřebí sledovat zdánlivě nenápadné změny a události v našem veřejném prostoru. Zvláště, když jsou odrazem jevů globálních.  

Posledních pět let také u nás probíhá zásadní změna demokratického politického systému. Jde o jev, který lze nejlépe pozorovat na periferii západní civilizace jako nástup tzv. barevných revolucí. Budu-li hledat jejich společný jmenovatel, dospěji k popření výsledků voleb a ztrátě legitimity osob z nich vzešlých. Přímo učebnicovým příkladem toho principu je Ukrajina a její dvě barevné revoluce v letech 2004/5 a 2013/4.


První, Oranžová revoluce protestovala proti neférovosti voleb a dosáhla změny jejich výsledku. Tehdy poražený Viktor Janukovyč ovšem vyhrál (jak už to v demokracii bývá) volby příští. Jeho političní protivníci se jej zbavili další barevnou revolucí. Po ní se země již nevrátila k principům demokracie, legitimita volených orgánů a státních institucí byla oslabena tím, že značná část moci zůstala v rukou ulice, tedy nevolených aktivistů. Dosti často ozbrojených. V poněkud extrémnější podobě proběhly podobné události v bezprostředním sousedství Evropy během Arabského jara.

Musím tady zdůraznit jedno základní nebezpečí s barevnými revolucemi spojené: popření výsledků voleb a z něho vyplývající delegitimizace moci vede k občanské válce. Sýrie, Lýbie a Ukrajina to názorně dokumentují.

Mnoho politologů, komentátorů i politiků často uvádějí, že současná situace připomíná třicátá léta dvacátého století. Nejčastěji to prohlašují, když hovoří o nesystémových politických stranách v EU (u nás o SPD Tomia Okamury), často se pak zmiňují o fašismu a nacismu. Jako protiklad staví liberální demokracii a snaží se ji hájit metodami, které jsou vlastní totalitním režimům – účelovou kriminalizací opozičních politiků, cenzurou, skandalizací, ostrakizací, rozbíjením opozičních schůzí a demonstrací.

Většinou však jde více o nálepkování názorových a politických oponentů něž o seriózní politologickou analýzu. Z mého pohledu, bohužel, existují shodné rysy současné krize demokracie s obdobím nástupu totalitních ideologií v první polovině minulého století. Je třeba odhlédnout od jazykových klišé a nálepek, soustředit se na obsah.

Oběma obdobím je společné pohrdání demokracií. Komunisté, fašisté a nacisté se tím netajili. Současní „liberální“ demokraté mají naopak demokracie a její obrany plná ústa, neuznávají však její základní princip – respektování výsledků demokratických voleb. Jako tehdy, i dnes se proti tomu staví princip přímé akce, takže výsledky voleb upravuje (nebo chce upravit) ulice, tedy aktivisté, avangarda, která vnutí svou vůli tupému lidu pro jeho dobro.


Podobně jako ve třicátých letech se musí pro zdůvodnění své činnosti vybudovat obraz nepřítele. Obávám se, že v tomto punktu ideologové barevných revolucí kopírují nacismus. Současná podoba rusofobie má mnohé rysy Hitlerova antisemitismu, v něž základní provinění Židů tkvělo v jejich pouhé existenci. Také dnešní Rusko svojí pouhou existencí ohrožuje liberální demokracii. Údajně ovlivňuje veškeré světové dění, zejména pak volby, referenda a vůbec fungování západních států, protože proti nim vede hybridní válku, která je natolik hybridní, že se nedá konkrétně popsat.

Ruští agenti jsou všude, zvláště pak mezi demokraticky zvolenými hlavami států jako třeba Donald Trump nebo Miloš Zeman. Nebezpečná je také ruská kultura a každý u nás v Praze, kdo jde na koncert ruských umělců, je zrádce a kolaborant, který prochází uličkou hanby. Pokaždé, když se někdo z politiků odváží navštívit Rusko a s Rusy mluví, musí se pak v rámci rituální očisty české liberální demokracie konat rozhořčená debata v parlamentu. V tomto ohledu je možno říci, že česká mainstreamová média a některé politické strany se příliš neliší od těch kyjevských. Dobře to ukázala debata o návštěvě A. Babiše mladšího na Krymu.

Opakované neúspěšné pokusy o barevnou revoluci ukrajinského typu v Praze a na ně navazující hlasování o nedůvěře vládě přes svoji bizarnost v sobě skrývají vážné nebezpečí – snižují legitimitu českého státu a demokracie samotné v očích občanů. Důsledkem v podobných případech v minulosti byl nástup totalitního režimu. Nebo občanská válka. Jisté je jen jedno – přijde to plíživě.

(jb,ucho24.cz,foto:mp)


Hlasovali byste pro povinnou volební účast?