19. listopad 2018    

Osvědčený recept na pokrm zvolna vylévaný do kanálu


Přiznám se, že studium vzniku lokálních konfliktů a občanských válek po rozpadu bipolárního světa mě nikdy příliš nelákalo.

Vždy jsem se zajímal spíše o události starší minimálně o několik století, či raději tisíciletí. Moje různá zaměstnání mě v průběhu dvaceti let donutila zabývat se a studovat právě tyto tragické události nejnovější historie – na Balkáně, na Kavkaze a nakonec na Ukrajině.

Snažil jsem se hlavně o to, abych našel společné rysy konfliktů, které vypukly v tak rozdílných regionech, politickém prostředí a v různých časových obdobích v rámci posledních téměř třiceti let. Překvapující pro mne bylo, že všechny tři oblasti spojovala tragická a nevyřešená historie z let Druhé světové války a těsně po jejím konci. Ve všech třech regionech za II. světové války existovaly jednotky SS složené z příslušníků národů tam žijících. Na Kavkaze se to týkalo hlavně Čečenců a Ingušů, na Balkáně divize SS Handžár naverbované z bosenských muslimů, stejné to bylo i na Ukrajině, kde vznikla v Haličí divize SS Galizien.


Po porážce nacismu v bývalém Sovětském svazu a také v Jugoslávii represe nepostihly jen ty, kdož se provinili, ale měly plošný charakter, takže výsledkem byly pocity křivdy jak u poražených, tak u vítězů. Když stát, který tyto další možné mezietnické či náboženské války hrozbou represí dlouhá desetiletí potlačoval, zeslábl, válečná lítice se probudila na Kavkaze a pak i na Balkáně. Na Ukrajině k jejímu probuzení bylo zapotřebí ještě více než dvacet let.

Jak na Balkáně, tak na Ukrajině lze velmi dobře sledovat mechanismus postupného narůstání antagonismu uvnitř společnosti, který nakonec končí výbuchem násilí. Politici a média se dlouho snažili přesvědčit veřejnost, že křivdy, ke kterým došlo v minulosti, jsou nesnesitelné a musejí se odčinit. Nakonec se jim podařilo přesvědčit své spoluobčany, že pomsta za minulá (skutečná i domnělá) příkoří je důležitější než třeba budoucnost jejich dětí.

Za takové situace pak k rozpoutání občanské války postačí několik málo procent kriminogenních jedinců mužské populace a média, která je podpoří. V bývalé Jugoslávii to šlo snáze a rychleji než na Ukrajině. Na Balkáně mají k násilí trochu jiný vztah. Proto by nás období mezi „Oranžovou revolucí“ v roce 2004 a „Revolucí důstojnosti“ 2014 mělo enormně zajímat. První Majdan se mírumilovností velmi podobal naší Sametové revoluci. Vláda i protivládní demonstranti se zřekli použití násilí. Zfalšované prezidentské volby se anulovaly a ty další vyhrál kandidát protestujících – Viktor Juščenko.

Poměry se nezlepšily, spíše naopak. Protesty na náměstích proto dále pokračovaly, jen se trochu zkomercionalizovaly. Vzniklo nové zaměstnání – nájemný demonstrant. Někoho pak napadlo, že se tomu dá nejlépe bránit nájemnými stávkokazy, což byly mladíci trénující bojové sporty. A Ukrajinci si začali zvykat na násilí v politice. Další Majdan už jím překypoval. Ukazuje se, že i v politice platí postřeh Agathy Christie: „Vražda je zvyk“, protože představuje nejjednoduší možné řešení. Cesta zpět k normálním poměrům nejspíš bude trvat hodně dlouho.

Na tohle vše jsem si vzpomněl, když jsem sledoval režii „vzpomínání“ na 21. srpen roku 1968. Média a část politiků nás konfrontovala s tím, co před lety na Kavkaze, na Balkáně a na Ukrajině vedlo k nabroušení nožů na podřezávání bližních – s nezhojenou, nenapravenou a neodpustitelnou křivdou. U toho se kádrovalo, pískalo, mávalo červenými trenclemi, nejspíš demonstrovalo za úplatu.


Přiznám se, že cíl těchto aktivit jsem nepochopil. Vnitřní konflikt u nás zatím vyvolat nejde. Problémy, které vedly k II. světové válce, vyřešil odsun německého obyvatelstva, což z ČR udělalo národnostně nejhomogennější stát Evropy. Za zmínku také stojí, že ze všech okupovaných zemí pouze Češi a Dánové neměli své jednotky SS, což pozitivně vypovídá o naší národní povaze. Česká společnost je po volbách sice rozdělena, ale házení vajec představovalo zatím vrchol politicky motivovaného násilí.

Zbývá jediné další vysvětlení, a tím je psychologická a propagandistická příprava na naší válku s Ruskou federací, tedy s druhou nejsilnější jadernou mocností světa. Jako námět na absurdní komedii to není špatné, ale stálo to zbytečně moc peněz a vysílacího času.


(jb,ucho24.cz,foto:mp)
Hlasovali byste pro povinnou volební účast?