18. listopad 2017    

Nevill Chamberlain na Hrad! Byl by jím Jiří Drahoš


Z počtu prezidentských kandidátů už jde hlava kolem. Bizár i přijatelnost. Plky nebo občas i rozumný názor. To druhé stává se bohužel jen občas. Stejně se pak zjistí, že už ho někdo někdy řekl. Řečené pak vytváří názor na člověka, do té doby působícího jinde než v politice. A když se pak politice věnuje, nebo už dokonce musí věnovat, jeho osobnost doznává nový rozměr. Není pak těžké rozpoznat, že dotyčný vstoupil do prostoru, který mu byl předtím cizí. Má-li následně aspoň špetku empatických schopností, pracuje s nimi. Čili odpozoruje aspoň základní finesy, kdy neříct zhola nic a přitom mluvit třeba hodinu. Není totiž nic horšího, než nemluvit vůbec a pak říct něco, co jej vrací tam, odkud dotyčný přišel. Tedy do prostoru, který je běžnému občanu zcela cizí.


Podobenství člověka s člověkem je odvislé od jeho verbálního i neverbálního projevu. Stává-li se z něho veřejně sledovaná osoba, pak je podobenství s tím či oním člověkem otázka času. Prezidentští kandidáti jsou shlukem lidiček, který připomíná matematický tvar složeného zlomku. Pomalu a jistě se sám vykrátí až k jednoduchému výsledku, se kterým už volič bude moci pracovat. S osmnácti kandidáty totiž nemůže pracovat ani náhodou, ať už jich předem vypadne hned několik. Pořád jich dost zůstane. A hned se někomu někde budou podobat, což podvědomě dotváří v člověku pocit, zda jej volit nebo ne. Takže se rovnou věnujme někomu z těch nejvážnějších. Například profesoru Jiřímu Drahošovi. Veskrze noblesní muž z akademické půdy. Uzavřený obzor vědy s obrovským dosahem pro společnost. Kvalifikační předpoklad pro vysokou politiku ale rovná se nule. Těžko se to přiznává, když se musel exakademik diplomaticky rvát o peníze pro chod vědy s vlky, co peníze měli. Obecně vzato, právě to ale žádná kvalifikace není, protože lidé v politice jsou jen samí vlci a o peníze mnohdy ani nejde. Ty jsou totiž samozřejmostí, ale ne pro toho, kdo s vlky nevyje. A když ano, nepředstavuje už ani vzdělance, natož politika. Představuje pouhou loutku. Z toho všeho si bude muset Jiří Drahoš vybrat, zrovna tak jako každý jiný kandidát.


A teď k tomu podobenství. Druhý v pořadí ve veřejné oblibě, čímž Jiří Drahoš zatím je, někdy až nápadně připomíná někdejšího britského premiéra Nevilla Chamberlaina. Rozporuplná osobnost světové politiky předválečných let. Slušný člověk, který ale ustupoval síle. Jeho podpis na kusu papíru zvaném Mnichovská dohoda, který rozhodl o osudu tehdejšího Československa, je nechvalně známý historický fakt. Teď ale žádný druhý „Mnichov“ nehrozí, a co se podpisů týče, naopak je od svých sympatizantů potřeboval Jiří Drahoš. I to je už závazné, protože se stal legitimním kandidátem a v případě zvolení hlavou státu, tedy nás všech.

Nevill Chamberlain se krom řečeného v politice příliš neangažoval. Ani Jiřího Drahoše média nezaznamenala při nějaké významnější události, kterou by v souvislosti se současným děním uspořádal. A to by sakra měl. Pouhé setkávání v tričku námořníka se svými souvěrci či sympatizanty pro širší vrstvy příliš velkou událostí není. Zrovna tak jako u Nevilla Chamberlaina – stranil se přílišné pozornosti, moc necestoval a nevytvářel si žádné přátele. Proč by měl být Jiří Drahoš zrovna takový? Odpověď je snadná. Dalo dost práce Chamberleina přemluvit, aby do politiky vstoupil. Nerozhodný byl i Jiří Drahoš. Takřka identický v argumentech, proč ano nebo ne. Tedy než zvítězila úvaha, že zkusit se má všechno. Zrovna tak jako ve vědě. Přijít na to žádná věda není. Jen ten Chamberlainův konec by se Jiřímu Drahošovi přát neměl. Jako zatím ta ve výběru kandidátů nejschůdnější alternativa by si to ani nazasloužil, když už každému, co jeho jest.

(pšt,ucho24.cz,foto:mp)

Hlasovali byste pro povinnou volební účast?