23. leden 2018    

Jak jsme milovali své prezidenty


Bylo jich deset, jedenáctý Miloš Zeman, zatím sídlí na Pražském hradě. Obliba československých a polistopadových prezidentů byla adekvátní době, v níž se národ momentálně nacházel. Tedy v době totality, po ní následovala vytoužená svoboda, ve které jsme zjistili, že nám zase někdo a něco vadí. Zůstaňme vzhledem k prezidentské volbě jen u hlav státu, protože nic jiného ani ve společnosti víceméně nerezonuje.

Tatíček Masaryk. Mnohokrát skloňovaná postava vzniku samostatného Československa. Dodnes glorifikovaný člověk, k jehož hrobu se chodí klanět každý jeho následovník. Jenomže následovnictví má vždy podobu pouhého matematického počtu, srovnávat se s T.G. Masarykem se zatím žádný z dalších prezidentů dosud neodvážil. V podstatě by to ani nebylo možné, protože světový vývoj točil kolem dějin jinak než v době pádu monarchie. Pocit radosti prvorepublikové svobody a vnímání jejího zakladatele totiž zopakovat nelze – kdo je v něčem někde první, ten se do paměti nesmazatelně zapíše. Tím více, je-li symbolem svobody. A tím T.G.Masaryk byl a stále je.


Edvard Beneš, coby jiný československý prezident po nechvalném předchůdci pomnichovské republiky Emilu Háchovi,  byl v podstatě už kontroverzní osobnost. Musel na politické scéně čelit velkým problémům, které předtím zrodila hospodářská krize. Ta stále totiž vytrvale posilovala komunisty, slibujících zářnou budoucnost. Dlužno podotknout, že ještě krátce po druhé světové válce jim veřejnost ještě moc nenaslouchala. Jenomže vnitropolitická krize už vážně nemocného Beneše vyřadila ze hry a tím otevřel dveře Klementu Gottwaldovi. Tento moskevský učedník zla vymetl z Hradu londýnského politického exulanta a zastánce svobody člověka. Beneš tak u části národa upadl v nemilost, u Gottwalda upadl v nemilost celý národ. Ten měl po únorovém převratu jasno – buď s komunisty nebo proti nim. Zvolil to první, protože to bylo pohodlnější. A taky především méně rizikové, když byly noviny plné „zrádců“ včetně jmen popravených odpůrců zrůdné ideologie.

Antonín Zápotocký byl stejného ražení jako Klement Gottwald. Ovšem s tím rozdílem, že dovedl lhát o něco obratněji a vynikal především uměním zmizet své ochrance z očí. Schopnosti proto měl už z minulosti, především z Kladenska. Tam jej, coby ještě komunistického předáka, často naháněli policajti. „Tondu Lopatu“ jak Zápotockého veřejnost přezdívala, zejména po měnové reformě, vědomém ožebračení národa, už pak skoro nikdo nerespektoval.

Antonín Novotný byla postava sama pro sebe. Moskvou dosazený úředník, který měl doživotní problém bezchybně napsat slovo brambory. Znalost gramatiky ale nemusí být vždy nutnou výbavou pro výkon funkce hlavy státu. Problém byl v tom, že znalosti Novotný stejně skoro žádné neměl a žil pouze směrnicemi vytvořené svým aparátem. V šedesátých letech, kdy docházelo k uvolňování lidských svobod a dokonce povolila své sevření i cenzura, neustál varování Moskvy a raději abdikoval.  Veřejnost se Novotnému v podstatě posmívala – působil dezorientovaně a jeho aparát taky.


Armádní generál Ludvík Svoboda měl punc člověka zoceleného boji v tehdejším Sovětském svazu. Proto taky Moskva vsadila na jeho respektovanou osobnost, která měla v satelitním státě udělat „leninsko-marxistický pořádek“. Jenomže Ludvík Svoboda už jako prezident byl v pokročilém věku a jeho výstraha, že než by měl vlastní národ zase posílat do vězení, to si raději připne na hruď všechna vojenská vyznamenání a na Rudém náměstí se zastřelí. Vývoj a následná anexe Československa vojsky Varšavské smlouvy vnesla do Svobodovy mysli ještě větší ponížení, po němž už zcela rezignoval i na vlastní osud.

Tak by se dalo pokračovat až do současných dní – Gustáv Husák, Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman. Najděte jedno jméno, na které bychom nenadávali.

(pšt,ucho24.cz,foto:mp)
Hlasovali byste pro povinnou volební účast?