17. prosinec 2018    

Francie jako sopka při erupci, Macron si vybíral drahý koberec


Tři týdny, které změnily běh francouzských dějin. Tak trochu do žluta, chtělo by se říct po pouličních šarvátkách demonstrantů ve žlutých vestách. Jsou nynějším symbolem protestu proti vládnímu plánovanému zvyšování životních nákladů. Zákaz vjezdu do našich peněženek! Už tak v nich mnoho nezbývá! Jestli se někdo umí hodně naštvat a o to inzenzívněji dát najevo zlobu, pak to byli, jsou a jistě i budou Francouzi. Pod pomyslnou gilotinu chtějí dovléct prezidenta Emmanuela Macrona. Synka z bohatých vrstev, někdejšího bankéře a přezdívaného prezidentem bankéřů.


Vítězný oblouk pamatuje hodně. Pochodovaly před ním dějinné postavy v dobrém i ve zlém. Jeho spodní část teď nese stopy po ohni, kdy tisíce nespokojenců s vládní politikou nebraly ohledy na nic a na nikoho. Tolik události posledních dní zarámované do dalších škod na majetku. Vyčíslit se sice dají, někdo to opět zaplatí, ale šrámy na duši penězi nikoliv. Za ně se platí hlavami viníků. Tak to ve Francii od dob králů chodí.

Po zvolení Emmanuela Macrona prezidentem si mnozí nedělali naděje, že sociální politika bude jeho hlavním tématem diskuzí s takřečenou ulicí. Zjevil se davům poměrně mladý člověk s ambicemi vést zemi Galského kohouta k nebeským výšinám, jak často veřejně predikoval. Tedy nadále být  nejen evropskou hospodářskou velmocí spolu s Německem. Silácké postoje na půdě Evropského parlamentu se daly dílem přičíst emocím ze svěřené moci z vůle voličů. Jiné členské státy, včetně Česka, Macronovy vize „větší poslušnosti“ s nadšením nesdílely. Zamýšlenou ztrátu vlastní suverenity pod kuratelou velmocí by samozřejmě žádný rozumný lídr nepřipustil. Emmanuel Macron si zatím nepřipouštěl, že právě doma se mu politika začíná drolit. Hospodářství jak na houpačce podle toho, jak vláda sama o sobě dovede hospodařit. Teď už Francouzí vědí, že moc dobře ne.


Pocit neohroženosti je vždy začátkem konce každého lídra, jehož změna společenského klimatu zpravidla zastihne v nedbalkách. Většinou nenaslouchá varovným signálům, že začíná být něco špatně. Nenaslouchá moc ani otevřené rebelii, že špatně už opravdu je. Ulice bouří, ulice pojmenovává problémy, lídr se diví. Proč ten humbuk, když se ceny musejí upravovat dle potřeby? Což je první fáze pádu impéria, kdo místo zamyšlení se nad situací, raději přemýšlí, jak například nejlépe zrestaurovat obřadní sál paláce na Elysejských polích. A mudrovat spolu s manželkou, zda koberec za 300 tisíc euro bude dost reprezentativním doplňkem. Manželé Macronovi tak zřejmě přeslechli první manifestaci proti zdražování. Prezident od té doby jako by i ztratil řeč. Není divu, najednou je toho k přemýšlení moc. Hlavně o možnosti, že do příštích voleb může přestat existovat Parlament, který když na přání demonstrantů nezruší, skončí on sám. To, že Parlament urychleně svůj záměr zvyšování cen dočasně pozastavil, nic moc neznamená. Je to jen hra o čas a hledání cesty, jak z problémů ven. Dveře k výsledku jsou ale zatím pevně zamčeny. Nikdo dovnitř, ani ven!  Klíče od dveří teď drží ta „prokletá“ ulice. Bude-li vládní řešení špatné, dveře se rozletí a pod pomyslnou gilotinou pak skončí nejen Emmanuel Macron.

(pšt,ucho24.cz,foto:mp)
Hlasovali byste pro povinnou volební účast?