21. leden 2019    

EU jako místa za zásluhy. Nikoliv pro národ


Volíme rádi, volíme dobře, volíme...Raději dost. Češi jako by už bez voleb nemohli být. V každém roce jsou nějaké. Budou i v tomto roce. Do Evropského parlamentu. Jména kandidátů známá i neznámá. Ta známější aby se opět připomněla, protože v Bruselu jsou vidět sporadicky, tím méně v domovské zemi. Jiní kandidáti, co budou rovněž obhajovat svou bruselskou misi za více jak tři sta tisíc korun měsíčně, jako by předtím ani nebyli. Zkuste se zeptat prvního kolemjdoucího na jakékoliv jejich jméno. Každý druhý bude přemýšlet, kdo ten kandidát vlastně je. Tím méně v jakém stranickém dresu v Bruselu zastupuje české zájmy. Bude následovat pokrčení ramen a nevyslovené popuzení, že ho „ti lidé“ ve skutečnosti vůbec nezajímají. Kandidáti odtržení od reality života, žijící v bublině představ o životě, což je vlastně jenom fantazírování za pohádkové peníze. Tak proč by kde koho měli ti šíbři zajímat, když je to od nich jenom hra a ve skutečnosti trafika za služby bůhví komu?


Nelze s určitostí tvrdit, že takto přemýšlí drtivá většina národa. S určitostí lze doložit, že minulých voleb do Europarlamentu se zúčastnilo pouhých 18 procent voličů. To už pro budoucnost něco  signalizuje, ale i varuje. Nezájem o bruselské politiky v českých národních barvách. K tomu všemu se přidávají další aspekty, které ty barvy zrovna neosvětlují. Jsou to politici jako takoví. Stačí si vzpomenout na pokusné tanečky europoslankyně Michaely Šojdrové (KDU-ČSL). Mermomocí chtěla do ČR dovléct padesát syrských sirotků, jako důkaz vstřícnosti při řešení migrační krize. Jediné, co se europoslankyni povedlo, byla její vlastní neschopnost zaobalit své úsilí ve znovuzvolení do hávu obyčejné vypočítavosti. Průhledné a v silně protiimigračním smýšlení Čechů nesmyslné. Navíc servilní k bruselským hodnostářům a v podstatě zrada na české zahraniční politice. Za tři sta tisíc měsíčně, plus další nemalé bonusy, cokoliv!


Nemusíme ale jen pranýřovat schopnosti našich europoslanců. Máme jiné na domácí půdě, které menší pozornost taky zasluhují. Ať už z vlastního přičinění nebo v rámci politických zákulisních dohod. Jak už jsme v předchozích zamyšleních zmínili, KSČM má opět „vedoucí úlohu „ tentokrát v Babišově hnutí ANO.  Premiér, coby někdejší člen komunistické partaje, třeba těmto hrám rozumí, ale tentokrát pro ně musí mít zvláštní pochopení. Jsou totiž i o něm. Paradoxně na Andreje Babiše nestačí svými silami opozice, ale pouze jeden člověk. Vojtěch Filip, lídr KSČM. Když se mu něco nelíbí, Babiš to změní. Filipovi se už delší dobu nepozdává ministr dopravy Dan Ťok. Ani ten mladík Tomáš Petříček na ministerstvu zahraničí, coby zástěrka za neoblíbeného Miroslava Poche (ČSSD). Andrej Babiš se najednou vytasil s úvahou, že letos nevylučuje změny ve vládě. Sociální demokraté jsou sice proti, ale jako koaliční partner mají roli statisty. Vzatí na milost, aby po volebním fiasku neodešli do zapomnění. Babiš se tak dostává stále víc do role poslušné loutky KSČM. Což vyhovuje Miloši Zemanovi, aspoň mu premiér svou popularitou nepřeroste přes hlavu. Právě to bude duch politiky v roce 2019 a volby do Evropského parlamentu zase jen jako odměna za zásluhy. Nikoliv ale pro národ.

(pšt,ucho24.cz,foto:mp)

Hlasovali byste pro povinnou volební účast?