19. listopad 2018    

Enfant terrible Poche. Z napětí do pořádné nudy


Umanutost nominanta ČSSD na post ministra zahraničí Miroslava Pocheho nijak nepolevuje, zrovna tak jako rozhodnutí Hradu jej do funkce nejmenovat. Nepolevuje ani rozhádanost části sociálních demokratů v úsilí Pocheho do Černínského paláce dostrkat, či navrhnout někoho jiného.  Předseda ČSSD a dvojministr Jan Hamáček si zase zřejmě uvědomuje, že ústup z pozic vůči nevoli Hradu je předobrazem jeho konce. Takže se de facto chytil do vlastní pasti ještě ve době ramenatých prohlášeních, z čeho všeho při vyjednávání o zrodu koaliční vlády neustoupí. Ustoupil už Babišovi téměř ve všem a to, co mu zbylo, jsou jen vlastní vnitrostranické problémy. Protože ČSSD je problém sama o sobě. A s Pochem v zádech ještě větší.


Volič si tak může říct jediné – jasná zpráva o tom, že hochům ve vrcholovém vedení oranžové partaje se jedná pouze o pašalíky. Nic víc už ho zajímat nebude, protože z počátečního napětí souboje Hradu se sociálními demokraty o obsazení postu šéfa české diplomacie se stala fraška, navíc už přetavená do pořádné nudy. A s ní už nudí i celá partaj, kdy občasný výkřik části jejího spektra o změně nominanta, zájem voliče nijak neupoutá. Ministerstvo zahraničí je tak nyní jakýmsi pavučinami opředeným prostorem, protože nemá šéfa, který by svým legitimním konáním poutal náležitou pozornost. Jana Hamáčka totiž, coby suplenta na zmíněný post, za skutečného šéfa považovat nelze. Dvojministr nemůže svou práci plnohodnotně dělat, ani kdyby sebevíc chtěl.

Co z toho plyne pro chod vlády? V podstatě nic, pokud se něco důležitého ve světě neděje. Nebo pokud světu nechceme sami něco důležitého sdělit. Prostřednictvím ministra zahraničí samozřejmě. Všimněme si proto malého detailu – Jan Hamáček ve světě nic nedojednává, se svými zahraničními protějšky už vůbec ne, protože pro ně není partner. Zrovna tak jako pro žáka učitel, který na hodinu či dvě nahrazuje jiného. Probíraná látka nepoutá žákovu pozornost s vědomím, že o další přestávce suplent zmizí z jeho povědomí úplně. Jan Hamáček proto postupně mizí ze zájmu Andreje Babiše taky mílovými kroky. Ba co víc, ve skutečnosti se v podstatě ujal jeho role. Pomiňme fakt, že coby premiér z titulu své funkce cestuje po světě a vede diplomatické řeči. Povaha Babiše je dobyvatelská – chce se bavit s každým, kdo ve světovém dění něco znamená. Je pro to jazykově vybaven, ale to je přece samozřejmost pro vysokého státníka. Dělo se toho v poslední době tolik – vyjednávání o migraci v Itálii či dalších koutech evropské pevniny. A Hamáček nikde. S Babišem by měl být přece sehraný tandem, když se jedná o válku kultur. Když už nic jiného, světu aspoň ukázat snahu, že i přes improvizovaný provoz Černínského paláce jsme my, Češi, i se Slovákem v čele, národ, který v otázce migrace nebude poddajným stádem. To mělo zaznít z úst Jana Hamáčka, suplent nesuplent.


Plyne z toho všeho ještě další aspekt – ČSSD se svými lobbisty či dalšími obskurními postavami, které mění své postoje každý týden, jen dokazuje, že ve  vládě nejsou ničím jiným, než tím, čím se před vyjednáváním o koalici halasně zaštitovali. Tedy nebýt statistou, bezmocně přihlížející konání silnějšího. Jestli by prezident Miloš Zeman měl dokonat svou pomstychtivost na své bývalé straně, pak nechť Pocheho ministrem jmenuje. Nepůjde tak potom ani o vlivného pražského maníka, ale o celou ČSSD. Tento jediný pašalík, coby splacený dluh Jana Hamáčka svému chráněnci Pochemu za to, že mu zajistil post šéfa ČSSD, pak bude něco suplovat taky. A to uvolněný kamínek laviny, která oranžovou partaj pak mnohem rychleji uvrhne do celkového rozpadu, než je současné pomalé umírání v hitparádách průzkumů veřejné obliby. Že se tak ale nestane, je nad slunce jasné. Protože Miloš Zeman pomalé „umírání“ svých někdejších protivníků přímo miluje.

(pšt,ucho24.cz,foto:mp)
Hlasovali byste pro povinnou volební účast?