13. prosinec 2018    

Dubček ožije zase až za rok. Už zítra se opět ztratí v mlze minulosti


Emoce k padesátému výročí srpnové okupace Československa ještě doznívají v ohlédnutí časem. Spílalo se Andreji Babišovi, pískalo se při vystoupení Lucie Bílé na Václavském Václaváku (vystupovala svého času s ruským pěveckým armádním sborem Alexandrovci) a vůbec se vzpomínalo na dny smutku i naděje na společenskou změnu, následně utopené v krvi nevinných. Dělo se tak i před rokem, ale padesátka, coby výročí, posloužila i k jiným projevům. Osudové osmičky nás tedy opět zasáhly – komunisté nejsou minulostí, ale tvrdou přítomností, bez kterých by nevznikla vláda v čele s bývalým komunistou a bůhví čím ještě, jak se Andreji Babišovi zhusta spílalo. To všechno pomine hned, jakmile přijde na přetřes jiná otázka lidského bytí, svěcená či nesvěcená Sněmovnou. Budou to důchody, zvyšování platů politiků, aby se emoce vrátily, aniž by památný srpen ještě nekoho zajímal.


Kdo sleduje současné rajtování politiků v duších voličů, musí si říct, že permanentně žijeme ve vzteku od rána do večera. Určitá část veřejnosti si proto ťuká na čelo – čím víc dehonestujeme neoblíbeného politika, tím více zvětšujeme jeho voličský elektorát. Protože je to právě politik, který umí dobře používat svou jedinou účinnou zbraň. Je to vyvolání dojmu nevinné oběti štvanice. A je to přesně jako s vypočítavou milenkou, před kterou nás nejbližší okolí varuje. Nedbáme, oslovila naše duše a chceme její zájem opětovat. A tak ho opětujeme do prvního prozření. Věšinou už je pozdě, od oltáře jsme si ji přivedli i domů. Pak už si jen něco nalháváme, a milenka drancuje, co jí síly stačí. Konce raději nedomyslet.


Čech je emotivní stvoření. Otevřeně frflá jen tehdy, kdy si je jist, že se mu nemůže nic stát. Výjimky samosebou existují, taky se k jejich pomníčkům přece chodíme klanět. Klacek poroby si na naše záda ale vytváříme sami. Otevřený vzdor proti nesvobodě trvá jen krátce, mnohem déle skrytě raději mudrujeme, proč se tak stalo. To do té doby, než přijdou jiní Češi s tím příslovečným klackem a vezmou své spoluobčany po zádech s upozorněním, že je nová doba s novými zvyky a tak to taky zůstane. Čech se ohne a už nemudruje. A zase do doby, než se zhroutí sama pod sebou, protože každé příkoří je obr na hliněných nohou, držící pohromadě do prvního prudkého deště. Což ale trvá i celá desetiletí, než pomyslná sprcha otočí kolem dějin a zplodí nové hrdiny, o nichž předtím nikdo neslyšel. Protože taky nastavil záda klacku, aby nějak přežil a pak o výročích vypráví mladším naivkům, jak se s tím vším zlem bylo nutné poprat. Jen si asi těžko bude pobrukovat Krylovu píseň Bratříčku, zavírej vrátka. Výstižnější by byl název Bratříčku, mysli na zadní vrátka. Jenomže to by si pak asi pobrukovala polovina národa. Vyčítat si proto něco nemá cenu. Na změnu myšlení jsme přece měli celých těch padesát let.


(pšt,ucho24.cz,foto:mp)
Hlasovali byste pro povinnou volební účast?