23. červenec 2018    

Diktátoři, demagogové a doba temna před námi


Konec Evropy, takový název má kniha, na kterou jsem tento týden narazil v knihkupectví. Její podtitul zní: Diktátoři, demagogové a doba temna před námi. Pomyslel jsem si, že ji nepochybně napsal někdo, kdo bude souznít třeba s Petrem Hamplem, takže se dílo po protestech těch, kdo nečtou více než názvy a jméno autora brzy ztratí z distribuce, jak to postihlo Hamplovo Prolomení hradeb. K mému velkému překvapení James Kirchick je mladý americký novinář, který několik let pracoval v redakci Svobodné Evropy.

Jeho úhel pohledu a názory tomu odpovídají, ale nijak mu nebrání, aby se o evropské a americké politice vyjadřoval fundovaně, otevřeně a kriticky. Hned v úvodu konstatuje, že v průběhu posledního desetiletí se „Světadíl obecně považovaný za „vývozce bezpečnosti“, požehnaný záviděníhodným obdobím desítek let míru, se sám stává zónou nestability.“ Otevřeně mluví o tom, že Evropská unie směřuje k válečnému konfliktu v jakési reminiscenci na třicátá léta minulého století.


Publikuje tři roky staré statistické údaje a výsledky výzkumů veřejného mínění, o kterých se v našich médiích hlavního proudu nikdy nedočteme, přestože se týkají euroatlantické vazby a NATO. Například jen 49% Američanů se staví k NATO kladně, ale rychle roste počet těch, kdo na Alianci pohlížejí kriticky. Stejný trend lze pozorovat v Německu, kde příznivý názor na členství zastává jen polovina občanů. Na otázku, zda by mělo NATO bránit spojence, na nějž zaútočí Rusko, negativně odpovědělo 47% Španělů, 51 % Italů, 53 % Francouzů a 58 % Němců, čímž se vlastně od Článku 5 Severoatlantické smlouvy distancovali. Takže to, co jsme dlouho tušili, zde máme černé na bílém.

Zaujalo mě také jeho vysvětlení proč ve všech členských zemích EU stále roste podpora nesystémových politických stran, které J. Kirchick označuje za xenofobní a populistické. Považuje to za výsledek oficiální politiky, v níž se slušným, obyčejným lidem říká, že jasně viditelné společenské jevy (No go zóny, kriminalita migrantů, atp.) nejen neexistují, ale také že i vyslovování obav z těchto údajně neexistujících jevů představuje rasismus. Evropské elity svým potlačováním diskuze o otázkách migrace a národní identity jen vykrmily draka, kterého chtěly zabít. Průzkum Pewova výzkumného střediska z roku 2016 v 10 členských státech Unie ukázal, že s řešením migrační krize ze strany EU nesouhlasí většina obyvatel (např. ve Švédsku celých 88%) což přesouvá voliče od klasických k nesystémovým politickým stranám.

J. Kirchick se nebojí poukázat na negativní důsledky migrace ze Severní Afriky a Blízkého Východu do EU. Nejsilněji to zaznívá v 5. kapitole nazvané Francie bez Židů. Konstatuje, že antisemitismus je sice problémem po celé Evropě, ale nejviditelnější a nejnebezpečnější je ve Francii, která má nejvíce židovských obyvatel a současně i nejvíce těch muslimských z celého kontinentu. Důsledkem je, že jen v roce 2015 se z Francie vystěhovalo do Izraele 8000 francouzských Židů, kteří se tak stali součástí největší migrace západoevropských Židů do Izraele od roku 1948.


Můj dojem po přečtení knihy je takový, že autor chtěl hájit liberální demokracii a proto upozornil na všechny, kdo ji dle jeho názoru ohrožují. Není to jen Vladimír Putin či Viktor Orbán, ale také Donald Trump, o němž tvrdí, že patří do celosvětové vlny neliberálních populistů jako ukázkový autoritářský demagog. Ovšem za skutečnou hrozbu pro demokratickou budoucnost Evropy autor nakonec musel označit současné vedení Evropské unie. „Evropa“ se totiž stala v americkém výrazivu politologů a pravicových politiků neslušným slovem, přezdívkou pro jakési mdlé kolektivistické hnutí vedoucí svůj světadíl do nicoty.

Sledujeme-li způsoby, jakými vedoucí představitelé EU „řeší“ všechny krize a úkoly, které před námi v měnícím se světě stojí, možná dospějeme ke stejnému závěru.

(jb,ucho24.cz,foto:mp)
Hlasovali byste pro povinnou volební účast?