24. leden 2017    

Chartisté a čtyřicet let poté


Výročí vzniku Charta 77 připomíná něco, co kdysi byla touha po občanské svobodě. Tedy nepochybně záslužný čin dát světu vědět, že pod komunistickým pláštíkem se našinci nežije dobře a blahobytně, jak soudruzi do světa s oblibou troubili. A tak před čtyřiceti lety vznikl psaný protest, který realitu socialistického státu uváděl na pravou míru. Když výše uvedené pamětník sdělí současné generaci školáků, jen začnou zívat, zrovna tak jako pamětníci v jejich věku zívali nad jinými historickými fakty. Nedivme se, opakování historie je někdy velmi nudná disciplína, když není zrovna oživena o některá jména, která už tak nezajímavá nejsou.


Každá doba nese euforické opojení z nastalých změn a to je dobře. Co už není, že v praskotu okovů nesvobody pak zanikají hlasy vyzývající k opatrnosti. Zanikají i za křiku těch, kterým koluje v těle pocit neomylnosti, protože euforie člověka odzbrojuje téměř od všeho. Konají-li se v této chvíli i první svobodné volby, do dveří budoucnosti vtrhnou i ti, kteří dovedou své pocity ovládat a podle toho jednají. Řada chartistů pak vstupovala hlavní branou do ministerstev a nová doba s novými tvářemi vytvářela další novou dobu i pro ty, kteří se vyznali vůbec nejlíp. Říkal se tomu „Český Klondajk“. Jinými slovy plundrování vyspělého průmyslu a nástup českého obchodního zákulisního talentu. Množily se prodeje průmyslového bohatství zahraničním společnostem tak dlouho, až nezbylo takřka vůbec nic. Chartista nechartista, na povrch pak vyplouvaly první lumpárny ve smyslu osobního obohacení, nebo naprostá absence schopnosti řídit to či ono ministerstvo.

Například významný chartista Jan Ruml ve funkci náměstka ministra vnitra v televizní debatě zasahoval do kauzy šéfa lidovců Josefa Bartončíka, na něhož praskla spolupráce s tehdejší STB. Ať už byla pravda jakákoliv, Ruml už jako vysoký státní funkcionář měl zůstat nestranný a neplést si veřejný výstup se sklepní debatou, jak bývalo u chartistů za tehdejších režimních podmínek zvykem. A to nemluvě o skandálu ODS s tajemnými sponzory, který vyústil v takzvaný Sarajevský atentát. Obětí měl být Václav Klaus, který o špinavých penězích údajně věděl. Je pouze s podivem, že Jan Ruml na ministerstvu vnitra a tím pádem i důležitý člen ODS, nezasáhl dříve. Bylo by úsměvné domnívat se, že neměl dostatek informací. V celém tom skandálu pak nikdo raději nezmiňoval Rumlovo hrdé členství v Chartě 77. Veřejnost už totiž přestávala rozlišovat, kdo byl nebo nebyl chartista.


Nicméně další jména by se v souvislosti s převratnými devadesátými léty jistě taky našla, kdy odkaz na upírané občanské svobody stal se jen epizodou. Jen těžko asi dnes může například Alexandr Vondra říkat, že jedince s přesvědčením bojovat za své ideály politika na scestí nesvede. Taky byl ve funkci ministra a taky musel čelit podezření v kauze ProMoPro za předražené ozvučení v rámci českého předsednictví v Evropské unii. Dlužno podotknout, že Vondra obvinění ani obžalobě posléze nečelil, odsouzení byli jiní. Nutno taky pochybovat, že pohyb desítek milionů z pokladny ministerstva obrany bez povšimnutí svého šéfa zavání vším možným, jen ne přijatelným tvrzením, já nic, já muzikant. Alexandr Vondra byl přece taky chartista a kam se tedy vytratila důslednost těch, kteří dbali a riskovali kriminál na šíření názorů o nesvobodě zadrátovaného husákovského Československa?  Na to nechť si raději odpoví každý sám. Jako že si odpověděl, že výročí vzniku Charty 77 by se mělo připomínat bez některých jejich tehdejších osobností, které jako pozdější osobnosti veřejného života právě veřejnost do jisté míry zklamaly.

(pšt,ucho24.cz,foto:mp)

Hlasovali byste pro povinnou volební účast?