20. říjen 2018    

Česká historie je potměšilá mrcha


Tuto větu si opakuji pokaždé, když v naší minulosti hledám možná vysvětlení současného dění. V lednu letošního roku totiž uplynulo padesát let od odstoupení  prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného z pozice prvního muže v tehdejším Československu. Oficiálním důvodem se stala nepřípustná kumulace funkcí, neboť rezignující politik byl zároveň již 11 let československým prezidentem. Jeho odchod tehdy nezarmoutil nikoho, ba právě naopak. Největší radost tehdy měli Slováci, neboť A. N. se dlouhá léta projevoval jako protislovenský šovinista, na tomto řešení se vzácně shodly obě znesvářené frakce uvnitř komunistické strany – konzervativní stalinisti a liberální progresivisti.

Také lid obecný se zaradoval, protože Antonín Novotný měl oprávněně pověst člověka nevzdělaného a omezeného. Dokonale to vystihoval dobový vtip o tom, že napříště za výrok „Prezident je vůl“ bude pět let natvrdo. Rok za urážku hlavy státu a čtyři roky za prozrazení státního tajemství. Dodatečně si po letech říkám, že jsme tehdy měli trochu zbystřit, protože nelíčenou radost z jeho pádu měl Leonid Brežněv a východoněmecký Walter Ulbricht. Jenže tenkrát do 21. srpna 1968 zbývalo sedm měsíců...


Z původního zdánlivě nezajímavého boje o moc uvnitř komunistické strany se po skandálu s útěkem generála Šejny stalo Pražské jaro, které nejprve Antonína Novotného donutilo v březnu rezignovat i na funkci prezidenta, aby pak bylo potlačeno vpádem vojsk pěti států Varšavské smlouvy a následnou sovětskou okupací, coby názornou ilustrací Brežněvovy doktríny omezené suverenity členských zemí. Antonín Novotný zemřel v roce 1975 v úplném zapomnění a stal se po Emilu Háchovi druhým československým prezidentem, kterému nebyl vystrojen státní pohřeb.

Po padesáti letech možná už nastal čas, abychom jeho roli v českých dějinách popsali objektivněji. V čele našeho státu působil téměř 15 let, protože prvním tajemníkem Ústředního výboru komunistické strany se stal v roce 1953, po smrti Klementa Gottwalda. Veřejnost jej téměř neznala, ačkoliv měl na československou politiku zásadní vliv. Pro jeho další kariéru sehrálo rozhodující roli přátelství se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem. Ten dokonce přímo prosadil jeho „zvolení“ prezidentem Československa v roce 1957. V roce 1965 byl Antoním Novotný jediným východoevropským státníkem, který protestoval proti Chruščovovu sesazení vnitrostranickým pučem. Leonid Brežněv mu to nikdy neodpustil, jak se ukázalo právě před padesáti lety.

Měl k tomu ještě jeden důvod, o kterém se moc nepíše – Antonín Novotný celkem třikrát až do roku 1967 vzdoroval sovětské snaze rozmístit na československém území jaderné zbraně a jejich obsluhu, tedy cizí vojska. Jeho zásluhou tak bylo Československo po celou dobu Studené války velmi nízko na americkém seznamu cílů pro případ jaderného konfliktu, což ukazují odtajněné archivy v USA.


Tváří v tvář dnešní nejistotě a marasmu se konečně ozývají hlasy, které upozorňují na obrovský dějinný paradox, že právě za doby vlády Antonína Novotného naše vlast dosáhla svých největších úspěchů v kultuře, vědě, sportu, ale také v ekonomice. Pojem Zlatá léta šedesátá to vystihuje dokonale. Byl jediným našim prezidentem, na konci jehož vlády se situace diametrálně změnila k lepšímu oproti jejímu začátku. Hlavně proto, že do spousty vnitřních záležitostí nezasahoval, zato byl schopný vybojovat hodně prostoru pro svou zemi v mezinárodní politice.

Při vzpomínce na osudové osmičky a magii čísel si říkám, že to, že letos v lednu nedošlo ke změně na postu prezidenta, je možná dobře. Ve vztahu k nejrůznějším vnějším protektorům představuje vzpurná hlava českého státu osvědčený dějinný recept na přežití. Zejména v dobách tak nepředvídatelných jako je ta naše, v nichž se zase hovoří o omezené suverenitě národních států. Ovšem, jak ukázal příběh Antonína Novotného, ani v případě, že prezident uspěje, vděku se nedočká.

(jb,ucho24.cz,foto:mp)
Hlasovali byste pro povinnou volební účast?